Přistáli u břehů země bez hranic
jen horečku zlatou a jinak vůbec nic
než na řetězu touhy a velké naděje
že se na ně štěstí jednou usměje
kouli kouli kouli kouli maj…
Přesíval jsem písek zlatonosné řece
od rána do noci a říkal si: „Přece
jednou se mé slunce z vody vykoulí
a nepůjde s těmi, co jenom smůly
kouli kouli kouli kouli maj…“
Nenašel jsem zlato, jen do úmoru dřinu
pana Colta zákon, kšeftaře a špínu
o zániku světa ječící kazatele
že si vezme ďábel ty, co zlaté sele
jako kouli kouli kouli kouli maj…
Tak jednoho dne vzal jsem šerifovi ženu
stejně věčně křičel: „Jednou tě vyženu!“
Pastorovi koně pro mne a mou milou
jedou psanci nocí a nad sebou bílou
kouli kouli kouli kouli maj…
Letí jako vítr zemí bez hranic
jen horečku z lásky a jinak vůbec nic
než na řetězu kousek malé naděje
že se na ně stěstí jednou usměje
kouli kouli kouli kouli maj… |
|
Všechny texty jsou chráněny autorskými
právy jejich vlastníků a jsou poskytnuty pouze pro vzdělávací účely.
Pro více informací o autorovi tohoto textu navštivte
tyto stránky.
Přidat komentář
Vypsat všechny