(H. de Voi / Pavel Žák) 3:18
Hana Zagorová, Stanislav Hložek a Petr Kotvald
Spěchám,
páni, už pět minut zpoždění mám,
a to běžím klusem v jednom kuse
v týdle trase cílový.
Spěchám, přestože vím,
už to nezměním,
tu dnešní bitvu s časem
prošvihla jsem, alibi mám bórový.
Příšerně horký čaj, čtyři věty s kámoškou,
špička dopravní a dav před sámoškou.
Nestihla jsem jeden výtah,
půlminuty hledám klíč,
to je důvod, proč teď lítám
a čas je pro mě bič.
Spěchám, přesto nějak víc a víc
mám v sobě okamžiky,
kdy mám tiky, mrazení, potom hic.
Spěchám, už málem nevnímám,
jak chutná vůně sklínek,
bez hodinek,
v trávě kytky, májovej flám.
Znám jenom přesnej čas,
hopky, stopky, cvak a běž,
o minutu déle snídáš, a nic už nestihneš.
Takto nám to zákon praví
dvacátého století,
když to takto půjde dál, kdoví,
asi umřem´ bez dětí.
Spěchám, radši si mávnu na taxík.
Posledních korun třicet
mám tu sice,
přesto ale říkám si, dík.
Spěchám, a nechci spěch ani zpoždění,
už nechci v jednom kuse
běhat klusem
životem jak závodník.
Mám ráda horký čaj, co se zvolna popíjí,
i když nejsem vůbec líná, tenhle sprint mě ubíjí.
Mám ráda horký čaj, ráda mluvím s kámoškou,
nechci nervy nadranc mít, když je dav před sámoškou.
Nechci nervy nadranc,
těžký život, hezký sen.
Jenom jedno předem vzdávám,
to je natřískanej den.
Mít natřískanej den,
mít natřískanej den,
mít natřískanej den,
mít natřískanej den.
Přidat komentář
Vypsat všechny