V. Pekárek / V. Pekárek
Jeden den v létě a ohlášená návštěva zvoní
bez vstupního hesla přišla, přesto pouštím ji dál.
Venku květena šílí, tak ani neptám se, čím voní
jsem rád, že je tady a aby ne, když sám jsem ji zval.
Dostala jehlu, niť a přidělenou práci
pro mě tvrdej ořech, pro ni pohodový dílo
je to jenom chvíle a hotový to vrací
přitom říká, že to moc neumí.
Ale jinak, myslím, dá se jí věřit
s takovou skromností se velký stromy kácí
i já jsem jako vrba, klidně můžeš se svěřit
a tak povídám a vyprávím, co neřekl bych nikomu dřív.
A potom na chvíli jsme museli každý jít si po svým,
ale za pár hodin u mě a pak prý půjdem, kam bude chtít.
Bez nějakýho násilí ty tři hodiny nebyly tak věčný,
přišla v kolik slíbila, že v pohodě a že můžem jít.
Po zbytek dne jako na útěku
před počasím a deštěm městských mraků
když už to vypadalo, že chytíme deku
v zátiší Porubských paneláků
roztáh jsem deštník velký jak padák
pro dva lidi normálně, deset zamilovaných
když se skrývá před deštěm, filmový slaďák,
dobrá, chtěl bych to točit a na vlastní oči vidět nás dva v roli hlavní.
Večeře v číně, to přišlo v pravou chvíli
když ji bolely nohy, taky hrozila smrt od hladu a od únavy
na celý den v akci jemná dívka nemá tolik síly
no vždyť je to dálka od nich z domu až tam k nám do Ostravy.
A navečer zcela neromanticky
zbývalo jí chytit v půl osmé vlak do Místku
pro ten pocit z loučení umíral bych vždycky,
ale zatím jsem si nezřídil životní pojistku
odjela osobákem, no jako v českým filmu
s tím rozdílem, že pak nepouštěli titulky
a kritici pak nemohli otevřít svý škatulky.
Deštivý a uspěchaný, ale tenhle den stálo za to u toho být.
Přidat komentář
Vypsat všechny