Mlčíš jen a spíš, něco je teď v nás, jak ten déšť tam venku za oknem co právě neslyšíš...
Čekám s únavou všech svých návratů, zpátky zase k cestám jež nekonečné jsou...
Vím, že marně sním, příběh končí, jsme si blíž i dál, já vím... Když my nemůžem žít spolu a nemůžem žít zvlášť... Srdce touží, rozum nedá tu svou daň si brát...
Nocí vzdálená, něžná jako dřív v srdci mém tu bydlíš a v tom svém jsi ztracená...
Buď tu lásko dál, chci vidět tvoji tvář i když rozum tiše říká co jsem promeškal když zůstávám...
Vím, že marně sním, kam se z lásky zítra dáš? Když mi nemùžem být spolu a nemůžem být zvlášť... Srdce touží, rozum nedá tu svou daň si brát...
Už je ráno zas a usnout neumím, mám hlavu bolavou a srdce víc za oba dva z nás...
Co si máme říct slova nezmění když porota a soudci řeknou: „Teď ji nechej jít!“
A v srdci svém věřím dál, že jsi má i když se teď spolu rozejdem po různých cestách, i když soudce „rozum“ právo veta má...
Je čas ji nechat jít - ty mi nesmíš odejít... Je čas ji nechat jít- ty mi nesmíš odejít... Je čas ji nechat jít- ty mi nesmíš odejít! Srdce vydrž když rozum nedá... Já s ním chci se prát....! |
|
Všechny texty jsou chráněny autorskými
právy jejich vlastníků a jsou poskytnuty pouze pro vzdělávací účely.
Pro více informací o autorovi tohoto textu navštivte
tyto stránky.