Honzík
Nedvěd Jan a František
Kamínky (1989)

Prsty otlačený od řemínků, náplast na patách
prach až pod víčkama sluncem znavený
čekaj na nádražích na lavičkách
až pojede jim ten správnej vlak

Šátky na krku a širáky a páry těžkejch bot,
podle doby název pionýr či skaut
co je po jménu chtěj na chvilku si vlastní život
do svejch rukou vzít

R:
Přišli zpívat jen a hrát
trochu si postěžovat, že se jim stejská
že tak strašně máme práce,
že už nezbývá nám na ně vůbec čas

Vážný až by člověk brečel čelem do zdi narážel,
potom s natlučenym nosem zase dál
s léty mnohý člověk pochopí
a radši zapomene to co tolik chtěl

R:.....