Když jak užovka si přijde den, znáte to, nechce se vstát
a zipy spacáků jak vodu kmen rozevře, někdo začne hrát.
Taková přenádherná vůně dříví hořícího pošimrá Ti nos
jak první kroky v trávě studěj, to jak vyšláp sis do rána bos.
A první písnička a první čerstvej smích, první paprsky a stín
táhnou se z korun stromů v jasnejch přímkách a přes ně k nebi letí dým.
A člověk pochopí, proč rána tichý jsou, to z úcty k světu snad,
Ty rozhlížíš se, málem by sis sednul, jak to tu máš rád.
Když po kopcích se probouzí svět,
Ty balíš, když jsi něco sněd,
u trati trháš první kytku, dáváš holce,
však ona ví.
A první vlaky, prvních tunelů chlad
a první výhybka, tajně zkoušíš si hrát,
a první zakopnutí o ten pražec navíc,
jak ses zapovídal.
A první hlasy ptáků v komínech skal,
lavičky na nádražích, kde pohledy jsi psal,
závratě z viaduktů, kde mě to vždycky láká
zkusit se vznést.
A první zátočiny stříbrnejch řek,
po stráních stáda, tichej mlčící vlek
a telegrafní dráty, co se před tunelem
sehnou trochu níž.
Setkání s kamarády ze vzdálenejch měst,
navzájem píšete si adresy cest,
tu a tam káně krouží, hledá v poli myš,
no má asi hlad.
A čapí hnízda a hněď kostelních střech,
zákryty vinic, nápisy na starejch zdech,
hřbitovní rozvrzaný vrátka a pan farář spěchá
přes náves dál.
Přidat komentář
Vypsat všechny