Lék
Nedvěd Jan a František
Jakub (1991)

Když duše má bloudí, neví kudy se dát,
uvnitř cosi mě svírá jak žízeň, jak hlad.
Dlaně obracím vzhůru a nechám se vést
jak pastýřem stádo přes kamení cest.

Tak když je mi nejhůř, nejsem nikdy sám,
do jeho rukou kroky svý dám.
A bolesti slábnou on je síla a lék
na moji slabost, pláč a vztek.

Ale když všechno se daří, v duši kvete mi sad
a štěstí jen hoří, pryč žízeň je, hlad.
Tak z cesty svý scházím, chci stačit si sám,
na jeho lásku zapomínám.