Jakub
Nedvěd Jan a František
Jakub (1991)

Let všedních dnů vnímám jak déšť,
kruh lidí a jmen a pravdu a lež
a hranice snů, v noci den, ve dne noc
a tu a tam vztek, když je všeho už moc.

Někde uprostřed mám, Tvůj obrázek mám,
vždycky když bolí den, tak si ho maluju sám,
krásně bílá je smích, černá oči a strach,
to jak poznáváš svět, slunce, květy a tak.

Ref:
Pojď ruku mi dej, nechci abys šel sám,
možná bude nás víc, řeknem kdo půjde kam,
do posledních koutů týhle planety říct,
že nad lásku není, že nic není víc.

Let všedních dnů vnímám jak déšť,
kruh lidí a jmen a pravdu a lež
a bezmocně koukám, jak všemu jdeš vstříc,
vždycky zakopneš dřív, než stačím Ti říct.

Ref:
Pojď ruku mi dej, nechci abys šel sám,
možná bude nás víc, řeknem kdo půjde kam,
do posledních koutů týhle planety říct,
že nad lásku není, že nic není víc.
Do posledních koutů týhle planety říct,
že nad lásku není, že nic není víc.
Do posledních koutů týhle planety říct,
že nad lásku není, že nic není víc.
Do posledních koutů týhle planety říct,
že nad lásku není, že nic není víc ...