Dům na konci města
Martin Maxa
C'est la vie (2000)

Znám dům na konci města, stranou od lidí
a v něm bledá nevěsta
prochází řadou svých komnat a není bez viny,
že líné vteřiny jedna druhou tak pomalu střídá
ten kdo čas uhranul, zřejmě si umanul,
že byla hříšná a marnivá
a že jí za pýchu samotnou v přepychu potrestá.

Tenkrát před léty věci se zdály jasnější nad slunce,
kdo by chtěl navěky v garsonce
po ránu nad hrnkem kávy cítit se bez viny
zatímco vteřiny, ty malé zlodějky kradou mu z mládí
to člověk osudu snadno a bez studu
naučí vzpírat se a trochu lhát
protože netuší, že hřích pod retuší
je hříchem dál.

Pár kroků od ráje stihne tě déšť
a z tajných přání je rázem jen
iluze pouhá na kůži smáčená
teď náhle bledá je ve smyčkách cest
ztracená holka jen které se do duše
divná předtucha tiše vkrádá

V patách zdivočelá smečka vzpomínek krade Ti dech z plic
ta z lovců nadělá oběti
prošlý směnky dávno už neplatí a koně zchvácení klesají v opratích
kolem se kruh zvolna uzavírá, byla to past a v ní žádná škvíra Tě nespasí
co víc - málo máš času
snad jednou pochopíš jak se to mohlo stát
přece nejsi už holka mladá
dávno nejsi už holka mladá.

Až se ten dům na konci města ztratí v břečtanu,
pak možná bledá nevěsta pochopí v nádheře komnat
proč květy nevoní a nikdo nezvoní
a proč ta její vášnivá láska je s dechem u konce
a v tiché garsonce gramofon dohrál – jen deska praská
a kdo je bez viny umělé květiny mu zavoní.