Já samotářka samotná jdu noci vstříc a šeru koutů.
A otěž sejmu představám a pochytám je do kornoutů.
A náhle aniž vím, mi nic nechybí,jsem s ním.
Já samotářka najednou se samotou se vypořádám.
On vlastně vůbec netuší,že potají mu z ruky hádám.
Co má se mu kdy stát a co můj nejdražší má rád.
Má tak rád, když s úsměvem ho vítám,
když jdem tmou a nábřeží už dřímá.
Je nesvůj, když den mě neobjímá.
A jeho drobných něžností se sotva dopočítám.
Když pak mží,tak on mě pláštěm chrání,
zmokne sám, když přenáší mě louží.
Jen se dotknem a vím, jak po mě touží.
Snad nosil by mě na rukou v tom dešti do svítání.
Tohle já si jen tak nalhávám, sama mluvím se sebou i tentokrát.
Beznaděj, jen sebeklam, to znám.
Jenže já věřím v slůvko snad.
Když svítá a mlha zvolna stoupá, když je déšť a s ním i on se ztrácí.
Dům z karet se rozpadá a kácí, zas na světě jsi samotná,
co naděláš ty hloupá.
Sen končí, proč já se koncům bráním?
Příběh můj je přeludem, jen zdáním.
Co na tom, jdi samotářko za ním
s tou věčnou touhou po něčem,
co nemůže ti dát.
Lásko, má lásko, má lásko,
proč jinou máš tak rád
Přidat komentář
Vypsat všechny (1)