Minula sobota.
Neděle - stará herka -
má jméno SAMOTA.
Zbyl lístek z Norimberka
se sedmi slovíčky,
jež mluví z pergamenu.
Sníh zapad do kamenů,
zasypal lavičky,
pražce i koleje,
krytinu na besídce.
Javory z aleje
čtou slůvka: "Zadusit se?"
Čerň vzrůstá ze šedé,
váhajíc před otázkou:
„Proč? Strašná smrt... A láskou?"
A pod tím - velké Dé.
Neděle. Nad vodou
se šedé nebe dělí
vedví. Jen náhodou
jsme včera nezvěděli
o místě setkání.
Sníh zapad do kamení.
Jak nebe rozděleni
žijem dál, vetkáni
- jak vlákna bavlny -
do separátních vzorců.
A vítr stříbrný
opřel se do krakorců
na věži kostela;
jak krysař píská tence
baladu pro milence.
Puk hraje Othella...
Znaveně odchází
neděle za nedělí,
bez vzruchů, extází.
Dé zbylo z Daniely,
Dagmar či Diany,
Debory, Dulcinei.
Nad vodou ze závějí
zaslechneš skřivany,
rozkvete čekánek,
pak drobné kvítky rmenu,
ocúny. Ze stránek
světlého pergamenu
zaskučí Morena,
jež zimní mračna nese.
Pak - možná - setkáme se,
má blízká - vdálená... |
|
Všechny texty jsou chráněny autorskými
právy jejich vlastníků a jsou poskytnuty pouze pro vzdělávací účely.
Pro více informací o autorovi tohoto textu navštivte
tyto stránky.
Přidat komentář
Vypsat všechny