1. Je to všechno pryč.Nenávratně a jednou provždy pryč. Jenrezavá nádrž mého prvního hárleje aroztrhaná bunda nasáklá olejem mi občas protimé vůli připomenou tu dobu. Silnici rozpálenousluncem, tetelící se vzduch, vzteklý řevmotorek a omamnou vůni benzínu. Znovu vidím tyošlehané tváře za vysokýmiřidítky, jejich rysy jsou však jižrozmazané rukou času. Ale jednu tvář nezapomenunikdy, i kdybych žil tisíc let. Jede v čele,vždycky první. Hrdý, nespoutaný, smastnými vlasy vlajícími ve větru. Jmenoval seLočman. Vlastně to byla jeho přezdívka, jehopravé jméno neznal nikdo, ani rodiče. Provšechny to byl vždycky jenom Ločman. A pro mneještě něco navíc. Táta. Člověk,který mi dal nový život a naději. Tehdy,když mě našel na ulici, stál jsem už popás v řece smrti. A on mne posadil na svou motorku avyvezl za město. Zapálil oheň a celou noc jsme jentak seděli, kouřili a dívali se do plamenů.Nebylo třeba slov.
2. Od té doby jsme jezdili spolu. Zdálo se, že tonikdy nezkončí . A pak přišla tazatáčka. Všichni o ní věděli. ILočman. Nevím, proč to udělal. Místo, abypřibrzdil, přidal plyn a dal svému hárlejikřídla. Jakoby se chtěl vysmát strachu,přírodním zákonům a všemu, cočlověka svazuje. A to byl konec. Nebo spíšzačátek konce. Všichni jsme to věděli.Teď už je to pryč. Nenávratně a jednouprovždy. Jediné, co tu zbylo, je ta Ločmanovapíseň. Zpíval si ji ve chvílích tohozvláštního smutku, kdy blednou hvězdy,začíná nový den a člověk jeúplně sám. Zpíval ji nahlas, falešně.hlasem poznamenaným lety a burbónem, ale pro mě toznělo jako hudba z ráje. Bylo to asi takhle:
R: Aj mena ou bejby hel
aj mena ou juvi sej
ví nemo skáj Ločman fri
aj mena ou bejby hýl
Přidat komentář
Vypsat všechny