Dnes obloha se kaboní jak zlověstné znamení. A k tomu někdo zazvoní tak naléhavě. Ten zvonek nechám odeznít. Vždyť nad tím, kdo to mohl být se klidně můžu zamyslit nad lógrem v kávě.
Pak mě však zmůže zvědavost. Ach, co to bylo za blbost? Když otevřu, tak vstoupí host s tak divnou tváří. Vlasy jak popel z cigaret a notně popraskanou pleť. A rozpačitě říká "Hleď! Jsem tvoje stáří".
"Já jsem tvé stáří..."
Když vůbec nic mu nevěřím, proč mráz mi běží páteří? A s mrazem horko soupeří a krev mi vaří. Vždyť žádný odznak nevytáh, tak kam se šourá v bačkorách a přitom říká "Žádnej strach, jsem tvoje stáří".
Jak pavučina má svůj kout a odtamtud se nechce hnout. Jen cestou stačil utrhnout list v kalendáři. Teď tady sedí v županu. Já neznám žádnou obranu, když říká: "Už tu zůstanu. Jsem tvoje stáří."
"Já jsem tvé stáří..."
A já mu na to povídám, že sotva třicet roků mám. To přece ještě spočítám, ty sedmilháři. Jen koukni. To je rodnej list. Tak nasaď brejle a zkus číst. A až to přečteš, rovnou zmiz kam patříš, stáří.
Host na to: "Co je počet let? Znám chlápka, ten má v úctě svět a přitom devadesát pět, ten mládím září. Ty ale klidně odzíváš snad všechno, nač se podíváš. Už strašně dlouho v sobě máš své vlastní stáří." |
|
Všechny texty jsou chráněny autorskými
právy jejich vlastníků a jsou poskytnuty pouze pro vzdělávací účely.
Pro více informací o autorovi tohoto textu navštivte
tyto stránky.