Ozvěnu ozvěn vlnobití někdy k nám vítr zanese. A sem tam krůpěj, která svítí perletí víly na plese. Ach, Bože, potom divme se, že přes řeky a přes pohoří srdce se vzpíná, touží k moři.
Jak srdce krev, tak měsíc žene příliv na lodě kotvící. Vám, lodi z kotev utržené, no a vám, krásní lodníci, jak bychom mohli neříci, že přes potoky, přes pohoří, srdce se vzpíná ? Chce pít z moří...
Poslední plavčík řek'by: "Inu, srdce je víc, než kompasy. Hlavně si dejte brilantinu z jódu a z vášně na vlasy. Pod tou i vlna lehá si... Že přes lesy a přes pohoří srdce se vzpíná ? To chce k mořím!"
Jsou ale dny, kdy moře hoří, vznícené vlastní rozlohou. To Neptunovi statní oři volní a říční náhle jsou. S poduškou Řípu pod hlavou pak ptáme se, proč před pohořím srdce se vzpírá. Proč se moří ?
S poduškou Řípu pod hlavou... |
|
Všechny texty jsou chráněny autorskými
právy jejich vlastníků a jsou poskytnuty pouze pro vzdělávací účely.
Pro více informací o autorovi tohoto textu navštivte
tyto stránky.