Pojďte dál, nepřezouvejte se. Skleničku vodky? Už se nese. Hup jednu tam. A jednu za ní! Máte moc pěkné tetování. A jak je u Vás v Užhorodu? Tady hůř. Ti mi dávaj sodu. A pak se divte mojí zlosti: Jsem oběť sody okolností.
Jedině vy mi dáte vzpruhu - když jste tím vymahačm dluhů. Vymozte zpátky, co mi vzali. Mé vlasy. Zuby. Ideály... Šel bych sám - ale copak mohu, když cítím, že mám plochou nohu? To jsme my, pane, lidé prostí: oběti sody okolností.
Tak ještě sklenku. Je mi nanic. Třicet let mladým strážcem hranic a potom šmytec. Myslíte si, že mě snad pozvou na ty plesy, z kterých jsou fotky v magazínech? U mě maj řádek "Toho vynech!" Kdyby měl sebevětší ctnosti, dostane sodu okolností.
Prý jsem měl věřit. Jenže čemu? Můj táta obdivoval Klému, bigotní matka kardinála a bába tajně hajlovala. V životě jsem byl nejdál v Žatci... Ať mi to všechno splatí, spratci! Skřípněte svět, ať praštěj kosti. Ať pozná sodu okolností. |
|
Všechny texty jsou chráněny autorskými
právy jejich vlastníků a jsou poskytnuty pouze pro vzdělávací účely.
Pro více informací o autorovi tohoto textu navštivte
tyto stránky.