Stín stíhá stín
Hana Hegerová
Potměšilý host (1987)

Je skoro půl šestý ráno - znovu nastává ta chvíle, kdy musím vstát a začít hledat hřeben, boty, čaj a brýle. Ty ovšem především, neboť venku se už zatím valem chýlí k velkému seriálu. Já očekávám další díly.
Stín stíhá stín v závratném panoptiku podzimního rána. Stín stíhá stín, úsvit rozkročil se jako slavobrána nad tím vším.
Otvírám lóži, kterou je mé okno v druhém mezzaninu a hledím na scénu, již kdosi pojal celou v barvě cínu. Přemítám, kde se skrývá třeba světle žlutá nebo bílá - a támhle pod deštníkem jde možná slabost, možná síla.
Stín stíhá stín v závratném panoptiku podzimního rána. Stín stíhá stín, úsvit rozkročil se
jako slavobrána nad tím vším.
Šest klobouků se sune napříč jízdní dráhou. Šest klobouků v šest nula nula chvátá Prahou. Nač asi pod krempami myslí ti mí tajuplní známí? Na všechno, nebo na nic, nebo snad na boky stejné dámy?
Stín stíhá stín v závratném panoptiku podzimního rána. Stín stíhá stín, úsvit rozkročil se jako slavobrána nad tím vším.
Tak už je půl sedmý, světlo rázně cuklo draperií. Proč chtít znát příliš? Z čaje začne stoupat pára - v ní se skryji před tím vším.