Přirozenou cestou
GNU
Srdce v kusech zvuku (1999)

Řítím se hlubinou mariánského příkopu
a zpěněnej čas mi hvízdá kolem uší
Jsem torpédo elegantně navedený na cíl.
Vnímám obrovskou hloubku nejošklivější
jizvy na těle naší matičky a řítím se vodopádem
molekul, chlazenejch mým kovovým trupem.
Jsem střela křižující oceány, jsem hvízdající
zvuk nad vašima hlavama, exploduju v zásahu
protivzdušný obrany a potápím se, zasaženej
hlubinnou minou. Vzlítám s řevem zabíjený
gravitace, pronikám Maelsrömem, ženu se
za ďáblovým ocasem, ženu se přirozenou ces-
tou. Pevnina se střídá s vodstvem a planeta mi
ubíhá pod perutěma. Naskoč si, naskoč do toho
správnýho zvuku a vnímej každý detail toho
zápasu, vnímej každý detail. Jizvy Mariánského
příkopu a sleduj Nanga Parbat v náporech
vichřice a slunce, který se bojí zapadnout
za zubatej obzor. Přepínáš na automatického
pilota, ničíš brzdný trysky a tvůj velitelskej
modul, tvoje hlava se propadá hlubinou
přirozený cesty. Drž kurs. Řítíš se dál a míjíš
začátek světelnýho paprsku, zažehnutého před
miliardama směšnejch let. Světlo se tě chvíli
drží, ale pak ho necháváš za sebou. Otevři se.
Jseš tady - v průsečíku časů najdi směr, kterej
splývá s nekonečnem a nasedni. Jseš torpédo,
elegantně navedený na cíl. Teď můžeš chvíli
odpočívat. Cíl zničíš i pomalejším pohybem.