Hodiny na roku ukazovali šest a v centru byl vlastně klid. Zrovna přicházel jednou z několika cest do města, kde už nechtěli lidi žít. Tak přišel, aby hrál, aby na chvíli čas stál. Prstem pohladí díry malý píšťaly a ta se rozezní do dály. Ta hudba je nádherná a nebe do černa. Píšťala zní a bránu nekonečnou hudba otvírá. A tisíc hlasů s ní a celej dav se k smrti zvolna ubírá. Šli lidi místo krys, to krysař temně, temně na píšťalu hrál. Když dílo dokončil, tak dlouho plakal, ale ještě dýl se smál. Jak sirky lámou se stromy, jako krabice padaj domy. A lidi jak stádo ovcí řítej se ze skály. To krysař je ztrestal písní, že žili v hnilobě a plísni, za to, že když odcházel, že se mu vysmáli. Jako rajská hudba ta jeho píšťala zazněla, jako modrej plamen vnikaly její tóny do celýho tÄľea. V jejích srdcích a myslích se něco bortilo a lámaly se ledy ta píseň se nesla celičkým krajem naposledy. A tak jde krysař svou cestou dál, jednou se zastaví, aby zas hrál. |
|
Všechny texty jsou chráněny autorskými
právy jejich vlastníků a jsou poskytnuty pouze pro vzdělávací účely.
Pro více informací o autorovi tohoto textu navštivte
tyto stránky.