ZPĚV:
Dma možná slyší němý pláč starých stěn,svědkové tiší , co mužů, nářku žen.Staletí už mlčí, a musí to tak být , tajemstvý srytá nám nesmí prozradit, jen starý kámen může tuhle tíhu nést , jak vyschlý pramen tu střádá na pověst, pýchy i pády všech ješitných lidí staré zdi tají a tiše se stydí.
DIALOG: ( Daniel Landa )
Čas se nachýlil, byla jednou jedna holčička a ta byla hrozně zvědavá,
vždycky chtěla přijít na kloub někajým tajemstvím, byla tím ůplně posedlá, a tak strkala nos do velmi starých záležitostí,
do věcí které jsou dávno mrtvé, a motala se světem, ve kterém se vůbec nevyzná, světem hlubokým jako černý les, myslela že uprostřed tmy najde světlo, a přitom se v tom lese stratí, teť je vystrašená a chce se jí plakat, na místo světla se všude rozhostí tma, a to veliké tajemství se pro ní konečně rozzuzlí...
Vy jste lykantrop!
Větší hloupost jsem ještě neslyšel, já a lykantrop...
Jste uplně vedle slečinko, já a lykantrop, to jste udělala malinko z podlahy strop.Jste ůplně vedle vedle jak ta jedle.
Kdo zabloudil v lese to se tady třese, tak tím naším losem za věc se teť kdo sem já?
Já jsem vaše smrt mé dítě, nicota která vás za chvíli obejme, volá na mne vaše krásná krční tepna, a takové sladké volání já slyším i z velké dálky...určitě se vám to bude líbit, smrt je jako zapomnění.
Já vám ten medailon nedám!
Zbytečně to prodlužujete, akorát vás to bude bolet.
Nebojte se! Tenhle "statysta" na vás přece nemá!
Je to statečná holka.
Má na to! Nevzdá to!!
Přidat komentář
Vypsat všechny