Když jsem se toulal jako vyslanec
tou nepoddajnou horkou zemí,
přepadli mě Mauři černí,
já v korunách stromů chtěl spát.
To z tygrů, tygrů, lvů, tygrů, tygrů
na mě šel strach.
Zkoušel jsem na strom vyšplhat,
jenže jsem stával a padal,
stával a padal,
stával a padal,
stále dál.
Pak před půlnocí,
s krásnou rybou v očích,
přede mnou stála žena.
Vichřice bila a déšť lil,
ubožák běloch přišel sám a vyčerpán.
Mějme soucit s ubohým bělochem,
je sám, sám a vyčerpán
Když jsem se vzbudil jako vyslanec
v té nepoddajné horké zemi,
staraly se o mě ženy.
Já od deště byl promáchán.
To za to zlato, pro to zlato, za to, za to,
že jsem bloudil sám.
Zkoušel jsem knoflíky jim dát,
a tak jsem z vesty své trhal,
stříhal a trhal.
Víc toho nemám,
knoflíků pár.
Hledal jsem pramen řeky
a našel ryby v očích
černých žen chápavých.
A tichý vlídný dech
vál ženám maurů po zádech.
V těch křehkých zdech lidského těla.
Taky dech pouště se nesl ovzduším,
až tam kde lidská mysl neruší
a kde se bělá…
Kde se ztrácí a bělá,
kde je láska žen bdělá,
kde je láska bdělá,
kde je...
Přidat komentář
Vypsat všechny