Tam ve Vídni jsem uslyšel klavír,
byl to valčík, ale zněl jako blues,
Tvoje šaty tak příšerně strohé
a Tvůj vybraný vídeňský vkus.
Někdo hrál na ten klavír už od rána,
ještě dnes pořád slyším ho hrát,
aj, a ja jaj, nech mě být, nech mě být,
čtu na bělostném listu Tvých zad.
A já chci Tě na židli plné novin,
chci Tě v jeskyni smutečních vrb,
chci Tě v šedivých muzejních chodbách,
tam, kde lásce je zakázán vstup.
Chci Tě na lůžku v měsíčním potu,
slyším kroky, které znějí jak slib,
aj, a ja jaj, nech mě být, nech mě být,
svíráš v dlani svůj rozbitý zip.
Ref.
Ten waltz, ten waltz, ten waltz,
ten waltz, měl pach - dobře znám,
je to třídenní flám,
v jehož dechu je brandy a smrt ...
Tam ve Vídni jsi v koncertní síni
a na všechno máš svůj komentář,
v baru Tě očima svlékají muži,
skrz kouř sotva vidím Tvou tvář.
Proč ten vídeňský waltz pořád slyším,
proč se nemůžu zbavit těch pout,
aj, a ja jaj, nech mě být, nech mě být,
už jsem dávno měl zapomenout.
Vím, že zítra s Tebou zas budu tančit
v bílém obleku, který Tě štval,
budu pít slanou rosu z Tvé kůže,
budu vodit Tě do katedrál.
Budu dál psát o Tobě svůj román,
v němž nestárneš ani o den,
a prohlížet jedinou fotku
a skrývat Tě za stovkou jmen.
Možná vzbudíš se jednoho rána
a ten waltz odněkud uslyšíš,
lásko má, lásko má, nech to být, nech to být,
možná konečně budem si blíž.
La la la, la la la la la, ...
Přidat komentář
Vypsat všechny