Já sám pozdě večer jsem do sálu vešel, sedl za stůl a uslyšel smích, krásná se zdála a na mne se smála, já se zeptal, jak říkat jí smím, jestli chceš, tak mi tykej a jak chceš mi říkej, máš-li touhu, tak líbat mě smíš, a bílá jak svíce už neřekla více, já se díval, jak sedá si blíž.
Pak jsem ho spatřil, on k silákům patřil, a vzápětí zamířil k nám, já cítil, jak blednu a dech můj se krátí, já malý byl a byl jsem sám, to, co potom se stalo, mě úplně vzalo, měl začít a právě mě zbít, však zničil mé plány, řek' namísto rány slov pár, dodnes slyším je znít.
Řekl jí:"Lásko, mně ubývá sil, já říkal si dávno, že bídným jsem byl, já cítil se králem, teď chudák jsem málem a v mlhách se ztrácí můj cíl," řekl jí:"Lásko, mně ubývá sil."
Dál vím, že zmizel jak spadané listí, ale jeho stín nezmizel s ním, my dál tu hru hráli a ve dveřích stáli, i tam s námi stál ten stín, byla krásná jak nebe, já slyšel sám sebe, jak si říkám, že nepůjdu dál, teď nevím nic o ní, jen hlavou se honí těch slov pár a stín, co tam stál. |
|