(No Man's Land)
Eric Boggle/Jan Lašťovička
Tak jakpak se máš, Willy, příteli můj,
dovolíš, jen si sednu do stínu na hrob tvůj.
Horkým letním sluncem jsem rozpálená,
chodím celý den a jsem unavená.
Podle náhrobku vidím - slavil's osmnáct let
když jsi v zbytečné válce opustil tenhle svět.
Doufám, že zemřel jsi čistý a hned,
že jsi nestřílel první, když přišel rozkaz vpřed.
Hrály píšťaly k tomu, nesli tě zpátky domů
a zazněly salvy, když tě spouštěli níž.
A když kněz dělal kříž nad tvým tělem
začly dudy zvolna hrát tesknou píseň.
Zanechal jsi tu dívku nebo snad ženu svou
vzpomínky v jejím srdci nikdy nevyblednou,
i když zemřel jsi dávno, před mnoha lety
v jejích očích jsi zůstal osmnáctiletý.
Nebo jsi pouhý cizinec beze jména
v dlouhém seznamu padlých, jehož připomíná
zažloutlá fotka chlapce s hnědýma očima,
která nikoho dávno už nezajímá.
Na francouzských pláních vlčí máky kvetou
barvy ze strání svítí pestrou paletou,
teplý letní vítr začal od moře vát,
žádné pušky a plyn, žádný ostnatý drát.
Jenom tisíce křížů tady v písku stojí
a svým tichým hlasem k oblakům žalují,
že z touhy člověka vládnout vzešlo utrpení,
že zničil a proklel celá pokolení. |
|
Všechny texty jsou chráněny autorskými
právy jejich vlastníků a jsou poskytnuty pouze pro vzdělávací účely.
Pro více informací o autorovi tohoto textu navštivte
tyto stránky.
Přidat komentář
Vypsat všechny