NOFX - Wolves In Wolves´ Clothing

Řekl bych, že většina z nás si v životě projde určitým obdobím „vzdoru“. Fází života (pravda, obvykle pubertální), kdy jste pány když už ne světa, tak alespoň svého okolí, kdy Vaše názory jsou ty jediné správné, rodiče sux a o škole ani nemluvě. Nejinak tomu je v životě hudebním – není snad kapely, či interpreta, který by alespoň někdy neměl byť jen minimální tendence projevit svůj „vzdor“. Snad bych to ani nenazýval vzdorem, jako spíš odůvodněnou potřebou vyjádřit se k věcem a problémům, jenž nás prozaicky řečeno serou. Mnoho lidí ale s postupem času od tohoto svého postoje s představou jistých životních hodnot a cílů ustupuje a stává se umírněnějšími. Najdou se ale i tací, pro něž ani zázemí rodinného krbu není dostatečným zadostiučiněním a jsou natolik odhodlaní, že své pocity ventilují ven nadále. Pokud to mohou dělat prostřednictvím hudby, co víc si přát. No a pokud to dělají způsobem jako NOFX, díky za všechny takové!

Tihle ti kalifornští cápci tu možnost mají a využívají jí bez ústupků již bezmála čtvrt století. Za tu dobu stihli vydat cca 10 řadovek, skoro dvakrát tolik épíček, nějakej ten živáček a pár kompilačních kousků. Prošli několika personálními změnami (nucenými i nenucenými), vyhulili kila trávy, propařili stovky bezesných nocí, sjeli desítky prken a dnes, kdy už jsou pro mnohé kultem, vydávají aktuální, již jedenáctou placku, kulišácky nazvanou „Wolves In A Wolves´ Clothing“. Všem, ze čtveřice dnes již klasické sestavy – Fat Mike (bass, voc), Eric Melvin (gui), El Hefe (gui), Erik Sandin (drums) – se už na zádech pomalu rýsuje čtvrtý křížek, ale můžete si být jistí, že pořád mají co říct. A asi se to ani nikdy nezmění. Přece jenom, nežijeme v růžové zahradě. S humorem a ironií sobě vlastní a bez jakýchkoliv skrupulí se nebojí komentovat vše, co se jim nelíbí a stranou většího zájmu médií se jím to úspěšně daří a pro své fanoušky zůstávají ikonami.

NOFX s nezištnou nepravidelností ve své diskografii střídají alba obsahující typické punkové rychlovky, spolu s pro změnu „písničkovějšími“ deskami. I když neupřednostňuji ani jednu formu a rád si poslechnu jakékoliv jejich album, přiznávám, že s donedávna posledním albem „War On Errorism“ jsem strávil asi nejvíce času. NOFX na něm dokázali umě propojit melodickou líbivost s punkovou úderností a trefností, kterou nejvíce odnesl Jirka W. Křoví, a to nejen co se hudební složky týče. Čtverka z Berkeley navíc předvedla, že po umělecké stránce bez sebemenších problémů strčí do kapsy všemožné současné „Blinky“, „Sumy“ a jim podobné.

Tři roky po desce, ze které musel Bílý dům dostat infarkt, teď přichází zase o něco svižnější placka. Navíc ve Spojených státech je poslední dobou zase docela veselo, takže o podněty není nouze. Nutno podotknout, že novinku předcházelo EP „Never Trust A Hippy“ s jasně hovořícím názvem i obalem. Z něj se pak na řadovku dostaly hned dva songy – „The Marxist Brothers“ a taky aktuální singl „Seeing Double At The Triple Rock“. Svižné záležitosti zapadající do celkového konceptu desky ať už po hudební či textové stránce. Ve vtipně kamuflovaných textech to schytává nenáviděný George („USA-holes“, „The Man I Killed“), včetně jeho vojny o ropu („Benny Got Blowed Up“), ale i ostatní nepřátelské instituce, všemožné sekty či křesťanství samotné nevyjímaje („Leaving Jesusland“). Fat Mike nezapomíná ale ani na své blízké a přátele („Doornails“) a prostor dostane i El Hefe, jehož španělsky zpívaná podbalkonová óda „Cantado en Espanol“ je rozhodně vítaným zpestřením. A i když nevím o čem zpívá, sic neovládám španělštinu, musím se podvědomě usmívat.

Hudebně se nejedná o žádný zázrak. Skladby se stopáží pohybují okolo dvou minut a nejednou pomyslíte na to, že už jste to někde slyšeli. Nemůžu oponovat. NOFX se na nové desce opravdu mnohokrát opakují, ale jsou to pořád oni, a tak pokud desku zcela nezavrhnete, přestanete to brát v potaz. Ono taky co chcete na takovém prostoru vymýšlet stále nového, že? Ostatně už v úvodní „60%“ Fat Mike svým dospěle frackovitým hlasem proklamuje „I´m not here to entertain you…I´m here because old habits die hard…This isn´t my job, my hobby, my habit/It´s sad, but this is my life“. Potom vyjádří své pohrdání všemi rádobycelebritami a s vědomím, že věrní fans ho nezklamou, bez obav jede dál. I přes ono úvodní sdělení a jistý stereotyp deska nabízí dostatek zpestření, jenž tomu všemu dodávají potřebný šmrnc a pokud si ji poslechnete více než jednou, věřím, že na songy z ní nezapomenete tak rychle, jak by se mohlo zdát. Může jít o stylové country banjo ve zmíněné „The Man I Killed“ (připomínající to, kdyby náhodou někdo nevěděl odkud Jirka Křovínek pochází), skoro až bluegrassové kytarové vložky v „Cool and Unusual Punishment“, zpracování „Instant Crassic“, která svým 34vteřinovým zpracováním připomíná spíš nějaký protipirátský cut, nebo některé dnes už tradiční ska rytmy. Jediné co oproti předchozím albům postrádám je El Hefeho trubka, která byla pro NOFX spolehlivým poznávacím znamením, ale snad se na příštím albu zase dočkáme.

Na úplném konci desky se pak nachází skrytý track, což je přes 11 minut dlouhá stopa obsahující hned několik kousků Fat Mikeovy, předpokládám že spontánní, „sólové tvorby“ nahrávané snad na kazeťák. Vcelku zbytečnost, nicméně může dát posluchači představu o tom, jak probíhá skládání hudby u téhle skatepunkové legendy.

1. 60 %
2. USA-holes
3. Seeing Double at The Triple Rock
4. We March To The Beat of Indifferent Drum
5. The Marxist Brothers
6. The Man I Killed
7. Benny Got Blowed Up
8. Leaving Jesusland
9. Getting High on The Down Low
10. Cool and Unusual Punishment
11. Wolves In Wolves´ Clothing
12. Cantado en Espanol
13. 100Times F*ckeder
14. Instant Crassic
15. You Will Loose Faith
16. One Celled Creature
17. Doornails
18. 60 % (Reprise)

TIP: Slyšeli jste i Vy toto album? Podělte se v komentářích o Váš názor a přidejte vlastní bodové hodnocení!