Dneska je pátek, 20.09.2019, svátek má Oleg, venku je 12°C, 96 online
TV 20:14:39

informace o recenzi

Styl
Rok
2006
Label
Mystic
Hodnocení autorem:
star star star star star star star star star star
Čtenářů:
12472x
Přidáno:
21.05.2006
Autor:
herrspiegelmann
 

Moonspell - Memorial

obal

… nebesa se zalila krví, měsíc se zbarvil do ruda…

Pokud bych měl jmenovat kapely, které zásadně změnily nejen mé hudební cítění, ale dokonce celý můj život, nerozmýšlel bych se ani vteřinu. Jestliže mě Guns n´ Roses přivedli k rockové hudbě jako takové, do světa metalu mě zasvětili právě Moonspell. A do smrti jim za to budu vděčný.

Těžko teď v pár větách alespoň trochu v obecné míře přiblížit kapelu, která pro mě tolik znamená, aby i nezasvěcení pochopili. Přesto si neodpustím pár faktů, která jsou v souvislosti s těmihle portugalskými lykantropy již zaběhlými recenzentskými klišé. Znalí mi prominou.

Psal se rok 1992, kdy Fernando Ribeiro poprvé okusil kouzlo úplňku a inspirován Bathory, Celtic Frost, ale i třeba takovými Dead Can Dance či tradiční arabskou a portugalskou hudbou, svolal svou smečku. Záhy spatřily světlo měsíčního svitu první hudební počiny. Po dvou demech pak následovalo šestero rozličných řadových alb, letošní Memorial je sedmým. Názory na ně jsou různé. Po geniálních darkmetalových veledílech „Wolfheart“ (1995) a „Irreligious“ (1996), přichází lehce synth „popina“ „Sin/Pecado“ (1997) a elektrometalové experimenty jsou dovršeny v řezavém „The Butterfly Effect“ (1999). Někteří skalní fanoušci rezignují, jiní naopak kult měsíčního kouzla rozšiřují. Následuje nemastné neslané „Darkness and Hope“ (2001), které v limitované edici nabízí zajímavé covery Ozzyho Osbourna či Joy Division a je určitým návratem k původní tvorbě, a „The Antidote“ (2003), které bylo pro mnohé opravdovým protijedem na předešlá tři alba a muselo přilákat zpět všechny ztracené syny.

Ještě před vydáním „Memorial“ Moonspell své fanoušky v mezidobí oblažili songem „I´ll See You In My Dreams“, jenž jak jsem pochopil, se objevil i v krátkometrážním portugalském béčkovém horroru stejného názvu a dalo se očekávat, že na nové desce Portugalci budou pokračovat stejným směrem. Nenápadný šestiminutový kousek postupně vygradoval v mohutnou hradbu dunivých bicích a majestátných kláves v čele s Ribeirovým šepotem postupně přecházejícím v typický (podotýkám, že v jeho podání srozumitelný) chropot.

Trochu mě proto později zaskočilo, když jsem před vydáním novinky na internetových stránkách zahlédl klip k prvnímu singlu "Finisterra". Vizuálně to sice byla pastva pro oči, hudebně jsem však váhal. První co mi vytanulo na paměti byl projekt Daemonarch, pod jehož názvem Moonspell (krom bubeníka Gaspara) nahráli v roce 1998 jediné album "Hermeticum". Prostřednictvím již dříve napsaných kousků tak mimo značku Měsíčního kouzla vyventilovali své blackmetalové choutky, jež řádně okořenili gothickým nádechem. Teď už ale k albu samotnému.

pic

Do hry Vás dostává krátké intro "In Memoriam" a nebýt tomu tak, bubenická salva v následující "Finisterra" Vás smete ze židle. Mike Gaspar není žádný dvoukopákový kulometčík, nicméně svými mohutnými bicími drtí vše, co mu přijde pod ruky. Do nečekaně tvrdého, přesto sympatického nástupu ale brzy nastoupí zřejmě největší překvapení novinky. Kdo by čekal Ribeirův goticky svůdný bas nebo některou z jeho jemnějších poloh asi nadzvedne obočí hodně vysoko. Jeho projev nejvíce evokuje zmíněný Daemonarch, hrdelní řev jako by byl vichřicí z příslušného klipu. A na změnu zapomeňte. Syrovou energií je nabytá celá deska a ani Ribeiro nijak nepolevuje. Tedy až na pár krátkých pasáží, v nichž snad sám musí potřebovat vydechnout. Ve dvou skladbách mu pak pomůže jemná ženština Brigit Zacher, která od dob alba "Sin/Pecado" znamená opět návrat ženského hlasu, a v sedmé v pořadí "At the Image of Pain" dojde k dlouho plánované spolupráci, kdy zaúpěl a se sbory vypomohl český satanáš Big Boss (jen by mě zajímalo, pro koho to nakonec byla větší čest).

Tradiční problémy s baskytarou tentokrát dost spontánně vyřešil Waldemar Sorychta, který se tak z postu producenta stal doslovným pátým členem kapely. Jeho party jsou sice poněkud upozaděné, za to Gaspar po rytmické stránce nezůstává nic dlužen a tento fakt vynahrazuje dvojnásob. A třebaže nedostal tolik samostatného prostoru jako na "The Antidote", bicí zůstávají i nadále vůdčím prvkem. Paixao s Amorimem si na novince osvojili nástroje toho druhého a snad i proto se jim lépe spolupracovalo. Archaické klávesy vkusně doplňují každou skladbu, přesto nepůsobí přehnaně symfonicky ani zbytečně vtíravě. Atmosféra jak má být. Amorim se víceméně nepouští do žádných divokostí, přesto si příznivci sól přijdou na své. Není jich moc a ani žádné krkolomnosti, přesně tak akorát. V páté "Blood Tells" navíc jeho kytarový motiv působí s geniální jednoduchostí naprosto nepopsatelným dojmem a při poslechu se mi zjevuje představa dirigenta, jak svou taktovkou ze strany na stranu kočíruje sbor elektrických kytar – forte/piánko/forte. Opět ale jen zlehka, motiv ustupuje do pozadí a přestože je dost silný na to, aby se na něm dala vystavět celá skladba, tak jako na začátku už ho neuslyšíte.

Na albu se nacházejí pro Moonspell netypicky hned čtyři instrumenátlní kousky, krom úvodního intra ještě další dvě „procházky diablovského Tristramu“ zlehka nadstavené elektrickou kytarou a geniální "Proliferation", která namísto toho, aby Vás jak je u meziher zvykem, uklidnila, navýší dramatičnost a atmosféru celé desky na maximum. Znělka z Čelistí je oproti tomuhle chillout. Ne nadarmo o ní Ribeiro říká, že je to jedna z nejlepších věcí, jakou kdy Moonspell složili.

Nemůžu nezmínit texty, ty jsou, ostatně jako už tradičně, labužnickou pastvou pro všechny filozofy a mudrce. Ribeiro se v nich jakožto výhradní autor veškerých textových poselství zabývá otázkami bytí a nebytí, vzpomínkami, minulostí, ale dojde i na stará dobrá vlčí témata v "Sanguine", která spolu s "Luna" nejvíce připomíná doby Irreligious.

A jen drobná poznámka nakonec, album vychází i v limitované – digipackové edici, jenž má jako návdavek krom úžasného rudě úplňkovitého panoramatického designu i jeden song navíc – tajemnou "Atlantic", jenž symbolicky uzavírá imaginární kruh otevřený „úvodní“ "Finisterra".

I když jsem byl při prvním poslechu "Memorial" poněkud zaskočen, čím víc jej poslouchám, tím hlouběji do něj pronikám (nebo ono do mě?) a psát tuhle recenzi ještě o pár dní později, dostane absolutorium. Přestože se komplexně jedná o nejtvrdší album Moonspell (pár tvrdších kousků by se ale našlo na "The Butterfly Effect"), jde o další krok směrem kupředu ve vývoji těchto Portugalců. Snad jen z úcty k tradici a tedy existenci prvních dvou alb nedávám plný počet. Pro mě osobně ale hodně ambiciózní aspirant na desku roku. Dark metal jak má být!

tracklist:
  1. In Memoriam
  2. Finisterra
  3. Memento Mori
  4. Sons of Earth
  5. Blood Tells
  6. Upon The Blood of Men
  7. At The Image of Pain
  8. Sanguine
  9. Proliferation
  10. Once It Was Ours!
  11. Mare Nostrum
  12. Luna
  13. Best Forgotten
  14. Atlantic (bonus track)

Copyright © 2000-2019 teenage.cz. ISSN 1213-9564. Jakékoliv šíření toho článku, nebo jeho částí (zvláště pak na BLOGY) je bez souhlasu autora zakázáno!!!

TIP: Slyšeli jste i Vy toto album? Podělte se v komentářích o Váš názor a přidejte vlastní bodové hodnocení!


 

Přidej i ty svuj názor!
acidofil RE: kopirovani
guest kopirovani
guest Moonspell
 přidat komentář Přidat komentář  zobrazit všechny komentáře Vypsat všechny (3)


příbuzné odkazy
Moonspelltexty