Marilyn Manson - Lest We Forget - (Best Of) cover Mnoho umělců hudebního průmyslu to ve své kariéře “dotáhlo” do fáze, kdy už prakticky nemají co nabídnout, nejsou schopni přijít s ničím novým a tak melou s posledního a snaží se ještě vydělat nějaký ten dolar vydáním výběru svých největších hitů. Přesně v této fázi se momentálně nachází i americký antichrist Marilyn Manson. Sice postupný, nicméně poslední dobou značně fatální pokles kvalit jeho alb Mansona donutil zalovit ve svém hudebním archívu a vyhrabat z něj své nejprofláklejší songy, které nyní vydává na kolekci zvané Lest We Forget – The Best Of. O tom, že by bylo mnohem příhodnější album nazvat Let’s Forget – The Worst Of si můžete přečíst níže. Již při pohledu na tracklist je jednoznačně vidět, že se jedná o klasické a tím pádem také naprosto zbytečné “bestofko”. Ty se vyznačují tím, že se na výběru zásadně neobjevují nejlepší skladby, nýbrž komerčně nejůspěšnější a médii nejvíce provařené kousky. Celá kolekce je pak často “obohacena” o nějaký ten průměrný nikdy nevydaný pokus, který by měl přinutit ke koupi i fanoušky, kteří už všechny alba vlastní. O podobný “unikátní_raritní_jedinečný_nikdy_nevydaný tm” song nás neochudil ani Manson. Je jím coververze letitého hitu Personal Jesus od Depeche Mode. Nemám nic proti coverům pokud jsou dobré, originální a interpret se alespoň snaží vnést do své verze trochu inovace a své hudební osobnosti. Jestliže se ale jedná o ubohou kopii, která zní téměř identicky jako originál pouze s mansonem na vokálech a trochou toho hluku navíc, pak to jen dokazuje zoufalost umělce a jeho hudební nemohoucnost. Nejen že Gahanův hlas zní mnohonásobně lépe, ale dokonce i přestože je původní song téměř 15 let starý, tak převyšuje Mansonovu verzi i sonicky a zdá se, že cover byl opravdu splácnut během jednoho odpoledne, když Mansonovi zrovna došel jeho oblíbený kokain. Očekávaný bonus a slibovaná třešnička na dortu, kterou jako jedinou ještě mm fans neslyšeli se tedy nepovedla. Naneštěstí většiny natěšených MM „so fucking goth“ fans ale zbytek obsahu kolekce nedopadl o mnoho lépe. Celé album startuje The Love Song z rádoby satanisticky pojatého alba Holy Wood (In The Shadow of The Valley of Death), což je rozhodně počin řadící se do kategorie Mansonových omylů. I ostatní skladby reprezentující Holy Wood jsou na tom podobně. Nic proti Holy Woodu, není to sice bůhvíjak úžasné album, ale kousky jako Target Audience,Coma Black nebo King Kill 33 považuju za velmi povedené, ničeho podobného se zde ovšem nedočkáte. Namísto toho zde máte odpadní materiál v podobě The Fight Song nebo Disposable Teens.  Manson uzivajici si poklidneho rodineho zivota Zlaté jsou ale odpadní materiály z Holy Woodu v porovnání se 3 zástupci kolekce sraček, kterou někteří nazývají albem The Golden Age Of Grotesque. mObscene a This is The New Shit zde rozhodně nedělají ostudu jednoznačně nejhoršímu albu Masonovi kariéry a jedná se bez diskuze o nejhorší 2 skladby celého Lest We Forget. Třetí (s)AINT byla na TGAOG pravděpodobně nejlepší skladbou, takže se zde nejedná až o takovou tragédii. Z téže éry také pochází další cover verze veteránů Soft Cell Tainted Love, která vyšla na soundtracku k Not Another Teen Movie. Už název filmu o lecčem svědčí, nicméně skladba není tak tragická jako předchozí 2, na druhou stranu si nelze nevzpomenout na neskutečně příšerný videoklip, který celkový dojem opět shazuje do hlubin nejzoufalejších MM výtvorů. Těžko spekulovat proč bylo Golden Age až TAK katastrofální, možná s tím bude mít co dočinění odchod dlouholetého člena skupiny, basáka a především tvůrce obrovského procenta Masonovi hudby v minulosti Twiggyho Ramireze. Tomu naštěstí včas došlo kam Manson směřuje a raději přešel k potenciálnějšímu projektu A Perect Circle vypomoci s prací na albu Thirteenth Step. Další na řadě je směšné album Mechanical Animals, které podle mě rázně odstartovalo Mansonův hudební downfall a propad do sfér komerce, hudební průměrnosti až podprůměrnosti a zaměření se především na svou image. Ne že by dřív byl nějak extrémně revoluční, totálně originální megatalent, ale přece jen mám pocit, že právě Mechanical Animals započalo zbytek jeho smutné kariéry. Album je zde zastoupeno dvěma songy The Dope Show a Rock Is Dead, který se do podvědomí většiny lidí zapsal především svou existencí na soundtracku k Matrixu. Oba songy představují řekl bych Mansonův průměr. Výběr je to opět velmi povrchní a jednoduchý. Přestože Mechanical Animals opravdu nemá moc co nabídnout, rozhodně bych preferoval spíše skladby typu Great Big White World nebo Coma White. Manson se ale nad výběrem nejspíš ani moc nezamyslel nebo ho za něj pravděpodobně provedl nějaký kolemjdoucí manager, který suše vybral singly a řídil se heslem „hardcore fanoušci si to koupí tak jako tak a ostatním to je stejně jedno“. Abych jenom nekritizoval, teď se dostáváme do té pozitivnější části recenze. Do doby, kdy Manson ještě měl co nabídnout, do doby kdy se chytře (až vypočítavě) pohyboval ve společnosti talentovaného producentského týmu Trenta Reznora & Company, do doby kdy se ještě nechoval jak naprosto totální hovado a nedělal ze sebe mediálního šaška, do doby kdy když vydal album tak se jednalo o něco, co bylo radost poslouchat, do doby kdy vyšel Antichrist Superstar, masonovo bez jakýchkoliv zbytečných debat nejlepší album. To je zde zastoupeno třemi výbornými songy. Velmi zvláštní atmosféru evokující Tourniquet, jednoznačná klasika a pravděpodobně Mansonův nejvýznamnější song z mnoha hledisek Beautiful People a nekompromisní nářez The Reflecting God. Ještě si přesně pamatuju jak jsem v ’96 kdy album vyšlo, byl právě z tohoto songu při prvním poslechu poměrně dost odvázanej. To jsem ještě netušil, že to bude jeho poslední opravdu kvalitní album a že v následující dekádě předvede to co předvedl. Celé album potom uzavírá univerzální Mansonova hymna Irresponsible Hate Anthem. Zvrhlé a úchylné album Smells Like Children zde reprezentuje pouze další cover, konkrétně Sweet Dreams (Are Made Of This) původně stvořen dalšími z veteránů Eurytmics. Cover je na rozdíl od těch předešlých velmi povedený a jedná se o song, který Mansonovi v začátcích kariéry hodně pomohl. Nicméně fakt, že na výběru toho nejlepšího se objeví hned 3 covery asi nepotřebuje další komentář.  $$$$$$$$$$$$$$ Posledním ze zde zastoupených alb, je Portrait Of An American Family. Album s neskutečně dokonalým obalem. Především pak ale album, kde Manson poprvé spojil síly s Trentem Reznorem, který album produkoval a vůbec celkově v podstatě vyhrabal Mansona z garáže kde si hrál na rockera a přenesl ho do sfér reálného showbussinessu a zajistil mu dostatek mediální pozornosti. Poskytl mu své nothing studio, svůj hudební tým čítající takové kapacity jako Alan Moulder (Smashing Pumpkins,A Perfect Circle etc.), Dave „Rave“ Ogilive (Skinny Puppy), Chris Vrenna, Danny Lohner a další. Bral ho na turné jako předskokana svých Nine Inch Nails a především mu alba vydal na svém labelu Nothing Records. Stručně řečeno stvořil ikonu Marilyn Manson, která by si jinak dodnes hrála na rockera někde v garáži. Obě skladby zde nabízené Lunchbox i Get Your Gunn bych zařadil do lepšího průměru a ocenil bych především skutečnost, že si Manson ještě na nic nehrál a bral svou kariéru i poměrně s humorem, což je na skladbách z Portraitu dokonale vidět viz. např. dokonalost My, Monkey. Finální perlička, kterou jsem si nechal na konec, je spolupráce se Sneaker Pimps, která vyůstila v lahůdkovou skladbu Long Hard Road Out Of Hell, která se objevila na výborném soundtracku ke Spawnovi. Zároveň se jedná o jakousi titulní skladbu k Mansonově stejnojmenné autobiografické knize, která se sice může pochlubit úvodem napsaným Davidem Lynchem, také ale pěknou snůškou smyšlených nesmyslů. Album lze koupit také jako deluxe edition, která obsahuje sbírku Mansonových videoklipů, z nichž některé jsou poměrně zdařilé, většina ale opět upadá do průměru viz. Tainted Love, Rock Is Dead nebo The Fight Song. Jak jsem se již zmínil na začátku a jak bystřejší pochopí z recenze, Lest We Forget je počin, který je absolutně zbytečný a důvod jeho existence je jednoduchý a velmi okatý pokus o vytěžení nějakého cashe z kapes kolemjdoucích. Kteří snad ale pochopí, že tohle opravdu nemá smysl kupovat. Několik dobrých songů se na něm sice najde, ale to rozhodně není to co bych od výběru očekával. Fanoušci mají všechna alba stejně ohraná a kupovat si kolekci náhodně vybraných songů poskládaných namátkově vedle sebe rozhodně nemají zapotřebí. Lidi co Mansonovu tvorbu tolik neznají by si měli raději pořídit Antichrist Superstar, což je vlastně takové Mansonovo předčasné bestofko. Manson se tak pravděpodobně nikdy nezbaví své nálepky „komerčně platná a imagem zajímavá, nicméně hudebně naprosto neoriginální a hodně, HODNĚ slabá kopie Nine Inch Nails“ Kam Mansonova kariéra bude směřovat dál je už teď velmi pravděpodobné. Buď to zabalí a tuto kolekci jako mnozí interpreti před ním pasuje na svůj Epitaph. Nebo se nejspíš bude ubírat dál cestou bahna trapnosti a hudební zoufalosti. Vše tomu nasvědčuje, původní členové toho mají už dost a odcházejí. Kromě výše zmiňovaného Ramireze došla naposledy také trpělivost kytaristovi John 5, který se raději odebral na sólovou dráhu a nedávno vydal relativně ok instrumentální album Vertigo. Na jejich místo pak přijde diskofilní švéd Tim Skold, který si libuje v totálním mrvením veškeré hudby na které se podílí, což před Mansonem okusili i KMFDM. Hudební výsledek tomu pak také náležitě odpovídá. Tracklist CD:
Copyright © 2000-2023 teenage.cz. ISSN 1213-9564. Jakékoliv šíření toho článku, nebo jeho částí (zvláště pak na BLOGY) je bez souhlasu autora zakázáno!!! TIP: Slyšeli jste i Vy toto album? Podělte se v komentářích o Váš názor a přidejte vlastní bodové hodnocení!
|
|||||||||
TV 21:06:27
