Laibach - WAT

“Barbarians are coming from the East…to burn down your cities and your Disneylands”

Laibach je prostě a jednoduše legenda.

Laibach je legenda, která od industriálních (pod tímto adjektivem si od konce 70. let a počátku 80. let můžeme představit elektronický ryk Throbbing Gristle, SPK či Whitehouse,“nová kladiva, nové rytmy, nové zpěvy“ Test Dept. nebo punkoidní šrot Einstürzende Neubauten) začátků zcela v duchu toho, co si v roce 1983 předsevzala ve svém manifestu “10 bodů dohody” otištěném v časopisu Nova Revija, prodělala posun od komplikovaných, těžkých orchestrálně industriálních chmur k mnohem jednoduššímu, ale v žádném případě ne hloupějšímu soundu. Tento mnohem jemnější styl se poprvé projevil na desce Kapital z roku 1992 a právě devadesátá léta (s výjimkou soundtracku Macbeth napsaného pro inscenaci stejnojmenné Shakespearovy hry v Deutsches Schauspielhaus během sezóny 1989 až 1990) znamenala pro mnoho skutečných fanoušků velké zklamání. Nebýt několika málo vynikajících edic nikdy nevydaného materiálu (na tomto místě nelze nevyužít prostoru a nedoporučit nepřekonatelný živák M.B. December 21, 1984) nebo vedlejších projektů vydávaných zpravidla pod hlavičkou 300 000 V. K. či reedic starších alb, dalo by se říci, že 90. léta byla doba, kdy Laibach, co se týče nové tvorby, dosti skomírali. Deska NATO z roku 1994, která navzdory geniálnímu konceptu, vztahujícímu se k probíhající politické, ekonomické a de facto i kulturní restrukturalizaci Evropy, nabídla “jen” nepříliš rozsáhlou porci sice výborně vybraných a přepracovaných klasických písní (osobně upřednostňuji předposlední “Mars on river Drina”, takto cover srbského, nemýlím–li se, pochodu z první světové války z pera Stanislava Binického), ale stále šlo v porovnání s předchozími alby jen o jakýsi chudokrevný odlesk předchozí pompéznosti a slávy. A nejednalo se o pouhý hořký pocit ze “změny” stylu. Ta proběhla již na zmíněném Kapitalu, který ale díky svým třem verzím (CD, 2 x LP a MC) a větší propracovanosti nabízí něco, co se neobávám nazvat mnohem hlubším duchovním zážitkem. Stejný pocit jako NATO o dva roky později navodila další deska Jesus Christ Superstars, která byla přeci jen o něco hudebně “tvrdší”, ale i tak, nebo právě proto, se všeobecně nevyhnula porovnávání s o rok starším prvním albem německých Rammstein, kteří byli dle vlastních slov paradoxně v počátcích slovinskou partou velmi inspirováni a ovlivněni. Mluvčí Laibach Ivan Novak sice v rozhovorech na otázky ohledně myšlenky této desky odpovídal, že jde o zkoumání pozice a funkce náboženství na počátku nového věku, ale i tak se neodbytně vtírala myšlenka, že jde svým způsobem o nastavovanou kaši. Deska sice nabídla jemně ironický pohled na náboženství či lépe jeho vnímání (např. samotný výběr Lloyd Weberova hitu ze stejnojmenného muzikálu je něčím, co musí u Laibach každý uznat jako vynikající krok), ale v důsledku příliš neoslnila. Pokud si toto album stejně jako NATO či Kapital našlo své posluchače mezi mladšími či méně náročnými posluchači a těmto se líbila, přičemž jim starší skladby již nic neříkaly a neříkají, je to pochopitelně jejich věc. Laibach je ale projekt, který je potřeba poslouchat do jisté míry angažovaně a který vyžaduje seriozní přístup a nasazení. U Laibach neexistuje poměřováni líbí – nelíbí, u Laibach je potřeba přemýšlet a to je důvod, proč raná nehitová tvorba 80. let nenachází tolik příznivců jako mnohem melodičtější materiál z let pozdějších.

Laibach sice nikdy celkově nezklamali a vlastně ani zklamat nemohou, neboť každé album je komplexním dílem, ale v kontextu jejich tvorby dle skrovného mého soudu právě poslední dvě desky znamenají něco jako rozpačité přešlapování na místě. Zde ale musím z hlediska objektivity připomenout, že základní principem při posuzování jejich hudby je vědomí, že Laibach nedělají hudbu pro hudbu. Je totiž vždy součástí širšího konceptu, jakéhosi wagnerovského Gesamtkunstwerku sestávajícího dále vedle hudby z prohlášení, ideových postojů, obalů desek a klipů, kterými vždy reagují na aktuální události nebo myšlenky, jež ovlivňují lidskou civilizaci nebo přinejmenším její západní část, jenž je postavena na židovskokřesťanské myšlenkové tradici, na jejímž základě členové Laibach coby občané evropské země vyrostli.

Dlouhých sedm hladových let se muselo čekat na nový opus od pánů ze slovinských továren a jeskyní. Deska WAT (We Are Time dle titulní skladby) na první poslech připomíná konglomerát mezi NATO a Kapitálem, ale po pečlivějším proposlouchání posluchač odkryje mnohem sofistikovanější a temnější podtóny a to nejen díky tomu, že tentokrát jsou texty skutečně hodně apokalyptického rázu. Při psaní tohoto tohoto pokusu o recenzi sleduji videozáznam brémského koncertu Laibach z října 1987 a uvědomuji si, že takovou sílu, agresi a mohutnost už pochopitelně nemůžeme očekávat. To je vcelku logické, neboť by bylo od Laibach poněkud směšné a od nás pošetilé, pokud bychom to neustále vyžadovali a kdyby pánové (členům skupiny je dnes něco okolo 40 let) ustrnuli a do konce svých dní stále předváděli to samé.

Album WAT je deska, která ukazuje jak Laibach zní v 21. století. Taneční rytmy nejsou ani v nejmenším stupidní a i včetně dvou rychlejších výjimek nejde všeobecně o něco, čemu se hanlivě říká “tucka”. Singlovka Tanz mit Laibach je vedle Now you will pay jedna z výše zmíněných dvou skočnějších skladeb, ale v podání Laibach se nejedná o primitivní diskorytmus, ale o “nejčistší a nejradikálnější formu militantně organizované rytmičnosti technicistní výroby a jako takové o nejvhodnější prostředek mediální manipulace” jak prohlašovali v jakémsi manifestačním proslovu ve skladbě Perspektiven na albu Rekapitulacija 80-84 z roku 1984. Zvuk nového alba je tanečního rázu, což pro někoho může být velké zklamání. Osobně mám ale dojem, že Laibach se díky faktu, že k tomuto “stylu” stejně plánovali dospět v rámci své koncepce již před 20 roky, vyrovnali se svým případným dalším fungováním mnohem lépe než Test Dept. o kterých po posledním techno albu Tactics of Evolution z roku 1997 už není slyšet a neoficiálně se již pár let šušká, že se dokonce rozpadli. Myslím si, že nemá smysl popisovat jednotlivé skladby, jelikož na ty si každý musí udělat svůj názor dle vlastního soudu a vkusu sám. Zjednodušeně lze ale říci, že se poctivě vyrovnali se zvukem nového století a i přesto, že jako nástroj jejich současné manipulace je, jak řečeno výše, po bruitismu a nazikunstu právě disco, tedy taneční struktura, se kterou jiní hudebníci zcela určitě umějí pracovat mnohem lépe, Laibach vždy a to i na tomto albu, zůstávají sví a zcela originální a to nejen díky poznávacímu znaku kapely – dnes už naneštěstí poněkud unavenějšímu, i když stále jasně pevnému basu Milana Frase.

Co se týče koncepce nového alba, nemám v této chvíli dostatečné informace, abych mohl napsat, co je ideovou podstatou desky. Velmi na mně působí, a to především díky sedmé skladbě Now you will pay, jako velmi protiteroristicky, možná až protiarabsky (i když ne v etnickém, neřku-li rasistickém slova smyslu) zaměřená. Jde ale jen o subjektivní dojem, lepší bude počkat si na oficiálně podaná prohlášení, která budou doprovázet vydání desky. Deska je hodně sebereflektivní, čímž mám na mysli především skladbu WAT, která vyvolává dojem, že se skupina se svými posluchači loučí a rekapituluje svou více než dvacetiletou tvorbu. Dokonce se dá říci, že tohle může být (nedej B-že!!!) i poslední deska souboru. Kdo ví, nechme se překvapit, jako závěrečná skladba však bude WAT na koncertech působit velmi dobře (kdo si dobře poslechl text, ví o čem píši). Co je jako obvykle velmi zajímavé, je vizuální stránka nového programu. To, že Laibach byli svého času díky své image alpských horských myslivců považováni za nacisty, což na jejich koncerty často přitahovalo hordy neonacistických dutohlavých primitivů, je známá věc. Jejich současné uniformy na nových propagačních fotografiích ale působí skutečně více než explicitně jako uniformy SS nebo Wehrmachtu stylizované do tmavomodrého tónu. Zpěvák Milan má ke všemu na svém saku knoflíkovou pentli, jež připomíná látkovou sponu, kterou nosili držitelé Železného kříže II. třídy. Navíc můžeme na obalu singlu Tanz mit Laibach, mimochodem věnovaného americko-německému přátelství, vidět fez s Totenkopfem SS, což je pokrývka hlavy příslušníka z muslimské divize Waffen SS s názvem Handschar. Znamená to snad jakýsi současný implicitní protiarabský nebo přeci jen spíše protiteroristický postoj Laibach a vyjádření jeho sympatií ve válce proti terorismu neboli War Against Terrorism? Mnoho otázek, zatím žádné odpovědi…

Singl Tanz mit Laibach vychází 25. srpna a kompletní album 8. září. Můžeme se jen těšit.

tracklist:

1. B Mashina
2. Tanz Mit Laibach
3. Du Bist Unser
4. Achtung!
5. Ende
6. Reject or Breed
7. Now You Will Pay
8. Hell: Symmetry
9. Das Spiel Ist Aus
10. Satanic Versus
11. The Great Divide
12. WAT
13. Anti-Semitism

P.S. Dle posledních informací to vypadá, že se Laibach živě dočkáme ještě letos a to 29. 11. v rámci každoročního festivalu Alternativa.

TIP: Slyšeli jste i Vy toto album? Podělte se v komentářích o Váš názor a přidejte vlastní bodové hodnocení!