Korpiklaani - Voice of Wilderness

Z finských luhů a hájů…

Pokud patříte mezi skalní uživatele tohoto serveru, mohli jste si všimnout, že jsem před nějakou dobou v diskuzních fórech, kde to jen bylo možné, skoro až bezbožně velebil kapelu jménem Korpiklaani. K jejich nahrávkám jsem se dostal docela náhodně, a tak jsem je tehdy neskromně považoval za svůj soukromý objev. V tom mi za pravdu dávalo i mé internetové vyhledávání, jehož výsledkem byly jen drobné vzkazky, ještě k tomu v jejich rodné finštině. Problém byl v tom, jak jsem později zjistil, že jsem tenhle jazyksukující název, jenž by se dal do češtiny přeložit asi jako „zbojníci“, zadával do vyhledávače špatně. Teď, když jsem se naučil název kapely správně, Vám mohu sdělit následující…

Korpiklaani jsou skutečně objevem na metalové scéně, leč ne mým, ale všeobecně obletovaným. Mozkem kapely je kytarista, zpěvák a autor veškeré hudby Jonne Järvelä, který už v roce 1996 začínal s akustickou kytarou vystupovat na dalekém severu jako hudební interpret tradiční finské lidové hudby. Jeho láska k hudbě a národním tradicím se brzy transformovala v regulérní kapelu s názvem Shaman, se kterou má na svědomí dvě vynikající alba Idja (1999) a Shamániac (2002), ze kterých na Vás atmosféra mrazivého Finska začne dýchat už od prvních vteřin poslechu těchto poloakustických, finsky nazpívaných nahrávek, na nichž hrají přece jen ještě prim lidové motivy, jen místy, ale vkusně, doplněné elektrickou kytarou, či jinými prvky moderní hudby. Mezi těmito dvěma alby si v roce 2001 Jonne zahrál na albu Jaktens Tid spřízněných Finntroll, aby se v roce 2003 představil oficiálně s Korpiklaani albem Spirit of The Forest, které je po hudební stránce někde na půli cesty mezi jeho původním bandem a mnohem metalovějšími Finntroll.

Kapela sama sebe představuje jako bandu chlapáckých pořízků, kteří tráví život někde uprostřed lesa, přes den kácejí stromy a večer se sesedají u dubových stolů, kde probíhá žranice, pivo teče proudem a všichni drže se za ramena prozpěvují zbojnické fláky. A jejich hudba je přesně taková, jakou byste od podobné sebranky čekali. V tomhle ohledu funguje image kapely naprosto dokonale a i samotná imaginace při poslechu jejich nahrávek vyzdvihává dojem z celkového poslechu k hranici maximálního ztotožnění. Voice of Wilderness je oproti předešlému album krokem mnohem více do metalového světa, přesto si zachovává svá typická poznávací znamení v podobě silných folkových melodií čerpajících z finských tradic a lidových motivů, umě skloubené souhry elektrických kytar a tradičních nástrojů a neotesaných, do hlavy se vkrádajících, popěvků.

Album otevírají dvě vypalovačky - Cottages & Saunas a Journey Man - které dávají naznat, kudy se kapela na nové nahrávce vydala. Obě skladby jsou rychlejší než cokoli z předchozího Spirit of The Forest, přesto v nich nechybí zmiňované „nemetalové“ nástroje, na úvod v podobě freneticky vrzajících houslí. Ty spolu s flétnou a akordeonem nechybí téměř v žádné skladbě a dotváří tak charakteristický folk-metalový zvuk i přesto, že album je mnohem rychlejší a tvrdší než jeho předchůdce. Následuje na poměry kapely spíše průměrná Field in Flames a po ní instrumentální Pine Woods. Svůj cit pro nezpívané skladby projevil Jonne už na albech Shamana a Pine Woods je dalším kouskem do jeho instrumentální sbírky. Silná melodie v podání flétny, zklidnění ve formě bubínků, kytarové sólo a vše končí tak jak začíná. Skvost. Spirit of The Forest „šamanským“ halekáním v pozadí dává vzpomenout na doby minulé, kdežto zpěv v následující patriotistické Native Land, kdy jindy stylově nakřápnutý Janneho hlas připomíná v refrénu spíše zoufalého zpěváka z nejmenované televizní soutěže, drásá uši a pozornost tak na sebe poutá především posmutnělý akordeon. I tak se jedná ale asi o nejslabší kousek na albu, po kterém Vám spraví chuť Hunting Song v řádně zrychleném tempu tradičního finského tance humppy – prý něco jako naše polka, ale nenechte se zastrašit. Dále druhá z dvojice instrumentálek Ryyppäjäiset v závěsu s chlapáckým songem pro všechny milovníky piva Beer Beer s textem jak od českých hospodských premiantů Alkehol, leč v podstatně odlišnějším podání. Holt není hospoda jako hospoda. Střednětempá Old Tale Vás připraví na závěrečnou Kädet siipinä, jejíž klip potvrzuje má předešlá slova a souhra obraz-zvuk zde opět, stejně jako na celé desce, funguje dokonale. Staří vikingští bojovníci odplouvají na drakaru do valhally a Vaše třičtvrtěhodina kdy jste mohli být spolu s Korpiklaani alespoň na malou chvíli opravdovým chlapem (dámy prominou) končí…

Pokud nebude následující pozvání bráno jako skrytá reklama, tak vězte, že Korpiklaani vystoupí spolu se Stratovarius, Hammerfall a dalšími velikány 3. 12. na Zimním Masters of Rock ve Zlíně.

1. Cottages & Saunas
2. Journey Man
3. Fields In Flames
4. Pine Woods
5. Spirit Of The Forest
6. Native Land
7. Hunting Song
8. Ryyppäjäiset
9. Beer Beer
10. Old Tale
11. Kädet Siipinä (Hands As Their Wings)

TIP: Slyšeli jste i Vy toto album? Podělte se v komentářích o Váš názor a přidejte vlastní bodové hodnocení!