Zápisník jedné lásky - The Notebook

Poslední dobou se stále častěji přistihuju u sledovaní čehokoliv s chladivou slzou na tváři. Většinou ji utřu a snažím se na tu trapnou příhodu zapomenout a neztratit tak vlastní tolik ceněnou sebeúctu. Od určitého věku už se přece nehodí vypouštět, při zabrání se do filmu, jakékoliv tělesné tekutiny. Aspoň do včerejška jsem o tom byl pevně přesvědčen. Ano, ten zlomový okamžik nastal asi tak po necelé hodině strávené s velkolepým dílem The Notebook.

Režisér Nick Cassavetes o sobě po dvou letech nechává opět slyšet a po nevýrazně rozporuplném Johnu Q. předává davům poselství původní novely Nicholase Sparkse. Poselství velké lásky navzdory osudu na pozadí příběhu, který už byl nespočetněkrát vyprávěn v tolika obměnách. Přesto stále zůstává aktuální a tak tomu bude do doby než naše mrzká rasa přestane hyzdit tvář naší matičky Země. Jedna žena a dva muži - kombinace přinášející jen zmar a smutek. Nebo tentokrát budou sudičky milostivé a jen výjimečně, opravdu jen pro tentokrát, se vysmějeme přímo do drzé tváře osudu? Vlastně hlavní protagonisté.

Do příběhu je nám povoleno vstoupit zhruba 40 let po jeho proběhnutí. Domov důchodců. Neveselý způsob rozloučení se se životem. Stejně tak se cítí i náš dočasný hrdina. Muž v pozdním věku, po dvou infarktech za posledních 9měsíců, s ustupujícími vlasy, nemoderními brýlemi, oděn do černé košile a smutného úsměvu. Marnou hořkost jeho počínání jen doplňují marné pokusy zvednout náladu ostatním klientům zařízení a tolik otřepané vtipkováni se sestřičkami. Nikdo však tak zoufale nepotřebuje někoho ke svému boku jako dáma z vedlejšího pokoje. Místo milosrdného uklidňujícího spánku celé noci tráví pozorování úzkeho panoramatu, který jí dokáže nabídnout její okno. Utápí se ve vzpomínkách. Nebo snad ne?

Osud tomu chtěl, aby se tyto dvě smutné postavičky potkaly. A osud tomu chtěl, aby dámě byl přečten deník starého pána. Deník, ve kterém je do detailů popsané milostné vzplanutí chudého mladíka k chladné dívce z vyšší společnosti. Chladnost však znuděnou dívku brzo opustí a letní láska je na světě. Psal se rok 1940 a aby to vše nebylo tak jednoduché, do cesty se této zprvu tak naivní dvojici začnou stavět postupně větší a větší překážky. Dokud se pro ně nestanou nepřekonatelnými. Do příběhu vstupuje další muž..

Příběh je opravdu velice silný a i když může na papíře, a upřímně i prvních pár okamžiků na plátně, působit poněkud kýčovitě, a zoufale neoriginálně, postupně zachytává do diváka drápky a po nějáké době zjišťujeme, že takové vzplanutí citů jsme chtěli každý kdysi také prožít. Prožít velký román se svojí první školní láskou, kdy všechno bylo tak idylické, nevinné a svoji novotou nás to tak přitahovalo. Snad tady můžeme najít hluboce zakořeněnou podstatu velikosti této nesmrtelné romance. Aspoň zpočátku, postupně jsme pak přesvědčováni o krutosti samotného života, kdy opravdovou hloubku vztahu Allie a Noaha objevujeme až na úplném konci.

Ve filmu je hned několik scén, které jakoby byly stvořeny pro vás a vaši polovičku. Okamžiky, kdy zcela mimovolně hledáte ruku své nejdražší, vás budou se železnou pravidelností svírat uvnitř a povolí, až bude ta drahocená ruka pevně sevřená ve vaší. To vás přepadne melancholická nálada a v závislosti na tom, jaký v každém dříme romantik, snad vydrži i nějakou chvíli po shlédnutí titulků. V každém z nás se střípek velké lásky Allie a Noaha promítne, a snad se v něm kdosi šťastný může i najít.

Herecké výkony bych ocenil průměrně, výsledný dojem však nekazí. Kromě některých mimických gest představitelky Allie, na jejíž místo bych si dovedl představit vhodnější kandidátku. Ovšem kostýmy, volba prostředí a kulisy jsou na velmi vysoké úrovni a myslím, že by se za ně nemusely stydět ani filmy s rozpočtem daleko vyšším. Krom samozřejmých slz, by se mohly dostavit i drobné pocity deprese, a proto nemůžu doporučit jinak, než sledovat tento film nejlépe po boku své drahé polovičky...

TIP: Viděli jste i Vy tento film? Podělte se v komentářích o Váš názor a přidejte vlastní bodové hodnocení!