Umučení Ježíše Krista - Passion of the Christ

aneb

Předkoncilní katolická pornografie v akci

O kontroverzním snímku Mela Gibsona toho již bylo napsáno hodně. Ale pořád si myslím, že to není dost. Říkejte si tomu třeba egoismus, ale podle mého názoru zatím nikdo o tomto filmu nenapsal takovou recenzi či stať, se kterou bych se mohl ztotožnit. Proto jsem přišel záhy po shlédnutí filmu a přečtčtení několika recenzí na chuť oblíbenému rčení mé matky: „Co si člověk neudělá sám, to nemá!“ a rozhodl se napsat toto ohlédnutí za zmíněným snímkem. Možná vás, pokud se hlásíte k římskokatolické církvi, druhá část názvu tohoto článku pobouří, ale nebojte se, není to nadávka ani obvinění, ale označení, které jsem pro Gibsonův počin zvolil a samozřejmě doložím a vysvětlím, proč jsem tak učinil.

Film Umučení Ježíše Krista je rozporuplný. Vidíme v něm všechno to, co si všichni křesťané připomínají o Velikonocích na Velký pátek, tedy modlení v Getsemanské zahradě, zatčení, předvedení před farizeje, potom k Pilátovi, potom k Herodovi, potom opět k Pilátovi, následuje řádná nálož stříkající krve z těla Spasitele při bičování, potom opět předvedení k Pilátovi, následuje Křížová cesta, na jejímž konci je ten okamžik, na který se všichni už třeseme nedočkavostí – ukřižování. Tolik ve stručnosti k dějovému schematu, více najdete například v Bibli.

Netuším z jakého důvodu, snad aby nepobuřoval diváky z řad věřících, Mel Gibson neobsadil do hlavní role sebe, ale jiného, pro většinu diváků ne přiliš známého herce Jima Caviezela (Hrabě Monte Cristo), přestože sám Gibson jako herec má s brutálním násilím a drastickými scénami velice bohatou zkušenost, vzpomeňme například na filmy Patriot, nebo Statečné srdce, kde se už „gibsonovský kult stříkající krve“ řádně rozvíjí. To však filmu vůbec nevadí, páně Gibsonův vliv je velice dobře, řekl bych až intenzivně, patrný i z pozice za kamerou.

Na prvním místě musím ocenit (pro mnoho diváků asi spíše kosmetický) fakt, že postavy ve filmu hovoří jazyky novozákonní doby, tedy aramejsky (Izraelci) a latinsky (Římané). S dalšími věcmi už to tak pozitivní není. Přestože je Umučení Ježíše Krista filmem celovečerním, film jako celek působí dojmem části příběhu vytrženého z kontextu. Divák se dozvídá, že jakýsi chlapík, co se jmenoval Ježíš byl odsouzen, brutálně zbičován a popraven ukřižováním. Není-li však divák věřícím, nebo nemá-li nějakou předchozí zkušenost s evangelijním příběhem, jen těžko pochopí, proč se vlastně ve filmu děje to, co se v něm děje. Jisté indicie v podobě retrospektivních útržkovitých záběrů jsou sice přítomny (poslední večeře, záchrana Magdalény před ukamenováním atd.), ale jsou doslova utopeny v moři krve a násilí. Vzhledem k tomu, že v naší zemi je většina obyvatel nevěřících a stejně tomu tedy bude i mezi filmovými diváky, musím dát snímku za tuto skutečnost bod dolů, protože jediné co si divák z tohoto filmu může odnést, není nic jiného než to, že uvidí do krve rozdrásaného chlapíka přibitého na kříži. Nedozví se však pořádně, proč a zač.

Krom Ježíše Krista se samozřejmě setkáváme se všemi klíčovými účastníky pašijového příběhu – veleknězem Kajfášem, Pilátem Pontským, Pannou Marií, zrádcem Jidášem, Petrem a dalšími apoštoly... Postava Ježíše Krista (James Caviezel) zde není ničím jiným než boxovacím pytlem, fackovacím panákem, který je od patnácté minuty až do konce soustavně a brutálně ubíjen a tudíž nedostává žádný pořádný prostor k nějakému hereckému výkonu, i když by to možné bylo. Proto divák během filmu začne věnovat více pozornosti ostatním postavám. Marie, Ježíšova matka, je podobně jako její syn zproštěna jakéhokoliv závažnějšího hereckého umění. Jediné, co se po ní chce, je aby „dozírala“ na mučení a smrt svého syna, plakala u toho společně s Magdalénou a nakonec si na chvilku v rámci pietního aktu podržela mrtvého Ježíše na konci filmu, neboť vytírání podlahy od louží krve jejího syna v okolí špalku na kterém byl zbičován, nelze považovat za nějaký závratný herecký výkon. Většího hereckého výkonu je zbaven i zrádce Jidáš. V rámci příběhu má tato postava také dost potenciálního prostoru na to, aby svoji tragickou úlohu zahrála nápaditěji a umožnila divákovi pochopit své počínání, které Jidáše dohnalo až k sebevraždě. Ale pan Gibson říká NE, s Jidášem přece nesmíme mít soucit, my ho nemáme chápat, máme ho nenávidět a posílat do pekel a tak se Gibsonův Jidáš chvilku trápí v depce, potom je trochu škádlen malými chlapci, potom spatří mršinu nějakého zvířete a mouchy rojící se nad ní a to mu – nejspíše náhodnou asociací – přivede na mysl otázku: co kdybych se taky zabil? No, a tak se oběsí. Jak prosté.

Postava velekněze Kajfáše a jeho farizejská parta jsou vykresleny v podstatě jako typičtí „bad guys“ holywoodského typu, pyšní, zlí, bez srdce, bez citu, bez nějakého vnitřního problému, bez pochyb. Jejich úlohou v tomto příběhu je dostat Ježíše na kříž, což se jim podaří a Bůh jim potom rozlomí jeruzálémský chrám vejpůl (v Bibli čteme o roztržené chrámové oponě, ale film potřebuje efekt a tak se roztrhne celý chrám, vždyť je to jedno). Farizeové jsou prezentováni tak, abychom k nim, stejně jako k Jidáši, pojali nenávistný a hněvivý postoj. Jsou to prostě ti zlí týpci. Pomineme-li Heroda prezentovaného jako jakéhosi zhýralce, který řekne Ježíši několik nějakých nepodstatných slov, na které se nedočká žádné odpovědi a tím jeho úloha ve filmu končí, jedinou postavou, která v tomto příběhu trochu něco hraje zůstává římský místodržící Pilát pontský. Ten řeší závažné dilema, protože ať z Ježíšem udělá cokoliv, neudělá dobře a jeho hlavní záměr, totiž udržet pořádek v zemi, kterou spravuje, tak jako tak nedojde naplnění. A tak mu nezbude udělat nic jiného než si nad celou záležitostí umýt ruce, zbavit se zodpovědnosti za smrt Ježíše a splnit to, po čem prahne řvoucí lůza vedená farizeji na nádvoří jeho sídla.

Jednotlivé postavy tedy mají značně omezený prostor k nějakému pořádnému hraní. S trochou nadsázky by se dalo říct, že Pilát z toho všeho nakonec vychází jako sympaťák, zatímco Ježíšovi za tu jeho stylizaci do rozšlehaného kusu masa tu smrt na kříži skoro i přejeme. Za toto zvláštní, jakoby co nejméně nápadité, ztvárnění postav opět musím dát nějaké bodíky dolů.

Postavy tedy v příběhu moc nehrají. Tak na co se tedy vlastně máme dívat? No přece na všechnu tu krev a násilí, kterého je tam více než dosti! Člověk až žasne, kolik krve v sobě ten Ježíš má. Autoři filmu mluvili o (hyper)realističnosti Kristova utrpení. Podle mého názoru o žádnou realističnost nejde. Mel Gibson jakožto předkoncilní katolík samozřejmě nepochybuje o božské podstatě Ježíšova těla, protože Ježíš by skutečně musel být velice nadpřirozeným a božským tvorem, aby poté, co je zbit, zfackován, „nakypřen“ rákoskami a následně po celém těle kovovými důtkami rozedrán do krve (více než 60 ran, to nevydrží ani bejk!!!), byl vůbec schopen se sám postavit na nohy, natožpak chodit, nebo něco nést, tím méně pak dřevěný kříž jehož hmotnost mohla být kolem 150 kg. Ať si tedy tvůrci říkají co chtějí, moje stanovisko je, že úroveň násilí páchaná na Ježíšovi je v Gibsonově podání nerealistická a až nesmyslně nadsazená. Cílem autorů je to, aby divák prožil s Ježíšem každou ránu a každý cákanec krve. Proto se režisér přímo vyžívá v tom, aby všechno bylo na mnoha místech dostatečně zpomaleno, případně červeně podbarveno a aby se římští vojáci a jeruzalémská lůza na něm pořádně vyřádili. „Bičaři“ jsou představeni jako strašlivě zlí a oškliví sadističtí primitivové, kteří zažívají velikou radost, když mohou nasekat tomu chlápkovi, co se do něj vejde (a z něj vyteče). Bičováním to však nekončí. I na křížové cestě je Ježíš neustále bit a mlácen, jakoby ho nikdo ani ukřižovat nechtěl, ale spíše co nejdříve ubít k smrti (což by se těm lidem za normálních podmínek, ne při "gibsonovské realističnosti", jistě podařilo). Vzniká tak v podstatě bohapustá komedie, kdy se Ježíš snaží dostat na Golgotu dřív, než ho římští vojáci a lynčující dav ubijí na cestě. Ale nebojte se, všechno dopadne dobře, Ježíš se na Golgotu přece jenom dostane a za odměnu je přibit na kříž, na kterém umírá.

A to celé je podle mého názoru na fimu pornografické, neboť tak, jako v pornografických filmech je cílem co nejsprostějším a nejdetailnějším způsobem předvést divákovi nejrozličnější sexuální praktiky, předkoncilní katolík Gibson se snaží co nejvíce pohoršujícím a nejdetailnějším způsobem s obrovskou, až komediální nadsázkou předvést Kristovo utrpení. Výsledkem toho je, že z moudrého a inspirujícího učitele a kazatele je vyroben bezcharakterní panák, který je přibit na kříž poté, co projde důkladným „mlýnkem na maso“. Vidím v tom určitý paralelismus právě s pornografií, kdy je divák svědkem něčeho podobného – člověk, většinou žena, je zde zredukována na pouhý objekt tupé mužské sexuální touhy a jediné, co se od ní očekává, je, že svoje tělo propůjčí všemu možnému i nemožnému. S Ježíšem se v tomto Gibsonově filmu děje něco podobného. Nutno říci, že toho nemožného je zde více, než toho možného. Místo dynamického tragického dramatu, které by bylo možné s tímto materiálem vytvořit, vídíme v podstatě jen a jen sadistické bití bez ohledu na nějaké biologické a fyziologické možnosti Ježíšova těla a hlavně bez ohledu na to, CO je důvodem všeho toho utrpení!!! Tohle se samozřejmě může někomu líbit, mně to však přijde nemorální, takže i zde musím dát body dolů.

Gibson je prostě předkoncilní katolík a jeho pojetí pašijí tomu odpovídá. Nejde o to, kým Ježíš byl, co dělal, komu pomohl, o čem učil, to všechno je podružné, hlavní je, že TRPĚL a UMŘEL a v režisérových očích samozřejmě maximálně brutálním způsobem, jak jinak. A tak se z Krista učitele a přítele stává pouhý panák na křížku. Myslím si, že Kristova oběť je od jeho učení neoddělitelná a bez něj působí nemorálně, což mi tento film potvrdil. Evangelium bychom měli vnímat v jeho celosti a ne ho štěpit a vyžívat se v určitých jeho částech, jinak se Ježíšovo učení mění v prázdná slova a jeho oběť v bohapusté sadistické porno. Proto si myslím, že navzdory vší té efektní snaze, kterou tvůrci tohoto fimu předvedli, film Ježíš z roku 1979 zůstává, jakožto zvěst o Ježíši Kristu, tímto filmem Mela Gibsona nepřekonán.

Abych to nějak shrnul – herecky je film dosti slabý, zato je v něm řádná nálož násilí a krve. Děj je vytržený z kontextu a divák, který evangelium nečetl, bude buď trochu zmaten z toho, co se tam vlastně děje a dozví se, že kdosi byl kdysi kdesi brutálním způsobem zabit. Pro člověka věřícího může mít hodnotu větší, ale ve své odtrženosti od zbytku evangelia může působit nemorálně. Samozřejmě takovým křesťanům, kteří o životě moc nepřemýšlí a na mši svatou v podstatě chodí jenom kvůli svatému přijímání a zážitku, které poskytuje imporované římské mysterium, se líbit může a nebudou s tím mít problém. Mně jakožto protestantovi s moralizačními tendencemi připadá tento film vytržený z kontextu, přehnaný, v určitých polohách pornografický a proto matoucí a nemorální. Křesťanství jako takovému není příliš dobrou vizitkou. Dávám 4/10.

Režie: Mel Gibson
Hrají: James Caviezel, Monica Bellucci, Maia Morgenstern, Rosalinda Celentano

TIP: Viděli jste i Vy tento film? Podělte se v komentářích o Váš názor a přidejte vlastní bodové hodnocení!