Requiem za sen - Requiem for a Dream

Na úvod této recenze by nejspíš bylo vhodné zabývat se tím, proč recenzuji film takřka šest let starý. Odpovědí by se našlo hned několik, přičemž nade všemi vyčnívá neschopnost českých distributorů přijímat nezávislé filmy dříve než čtyři roky po jejich vydání v ostatních zemích. Tuto smutnou skutečnost naštěstí zachraňuje Česká Televize, která na svém druhém programu zařadila pravidelný filmový klub určený pro tyto díla a myslím, že nejsem sám, kdo zastává názor, že je to ve výběrech pořadů z našich tv stanic jediný důvod, proč si vůbec naladit přijímač. Dále mi přijde že Requiem je zrovna poměrně aktuální téma na většině diskuzních fórech o filmech, kterých se já zúčastňuji a především bych ho chtěl doporučit všem lidem, kterým pohyblivé obrázky alespoň trošku něco říkají.

Donedávna se na mém TOP movie pohodlně rozvalovala, žádnými vlivy nerušená, Amélie z Montmartru společně na jedné lavičce s Forrestem Gumpem. Tyhle dva filmy měli pro mě neuvěřitelné kouzlo absolutně mě povýšit na duši, zlepšit mi náladu a dívat se na svět jinýma očima. Po druhém shlédnutí Requia ovšem musí obě tyto bytůstky opustit své pečlivě vyležené pozice skupince narkomanů a lidí na okraji společnosti s oblakem hnusu, temnoty a beznaděje za zády. Musel jsem to udělat. Podotýkám, že velice nerad. Tenhle film po obsahové stránce je totiž něco naprosto opačného. Nevzpomenu si na žádný film (a věřím si, že za svůj krátký život jsem toho viděl leccos), který po naběhnutí konečných titulků ve mně zanechal takový pocit beznaděje, zoufalosti a smutku jako tento.

Requiem za sen nám vypráví čtyři příběhy osob na zcestí, jejichž osudy jsou více, či méně propletené. Příběhy starší vdovy v důchodu Sary Goldfarbové, jejího na heroinu závislého syna Harryho, jeho přítelkyně Marion a jejich společného kamaráda, černého dealera Tyrona. Pozorováním těchto postav se dozvídáme, že každá má svůj druh závislosti. Sára po tom, co je pozvána jako výherkyně své oblíbené televizní show (americká vymejvárna brána režisérem skoro až parodicky) se stává posedlá dietami, Tyron s Harrym se už nějaký ten pátek vozí v heroinovém poli a Marion… Marion je zamilovaná, tudíž se nechá snadno svézt. Není třeba dodávat, že cesty osudu všech postav se nezadržitelně blíží už od začátku k tragickému a neskutečně smutnému konci.

Temná drtivost Requia tkví v silném scénáři, který si už od začátku pohrává s různými body lidské psychiky. Po první třetině filmu má divák téměř tendenci říkat si, že být vysmažený dealer drog je vlastně docela fajná věc a proč vlastně ho od toho všichni vždycky odrazovali, když tadyti se mají tak dobře.Ovšem po této třetině nastává zlom a postavy začínají postupně přicházet o všechno, co jim bylo drahé, v zoufalství se potápí stále níže a níže do stoky. Skvěle to podporují herecké výkony, které jsou prostě ÚŽASNÉ. Je pravda, že Jareda Leta (Harry) a Jennifer Connely (Marion) jsem zaregistroval tady snad jako v prvním filmu, ale hrají skutečně jak o život. Velké překvapení pro mě znamenal velmi dobrý výkon Marlona Wayanse (Tyron btw.: pamatujete na permanentně zhuleného negra ve Scary Movie?), ale to ,co sem si nedokázal představit kam až v herectví lze zajít, předvádí Ellen Burstin (Sára Goldfarb). Jaké výrazové prostředky dokáže rozpoutat v jednom záběru těsně za sebou… to prostě je neuvěřitelné… Nevím, jak to bylo s předáváním Oskarů, ale jestli si tenhle film nějaký zasloužil, bylo by to za Ellen.

Režisér Arafonsky se dostal dříve do podvědomí filmem Pí (který jsem neviděl), ale stojím si zatím, že až zde měl možnost otevřít si dveře své invence dokořán a na výsledku si pyhrál nádherně. Film protkal úžasnými scénami natočené originálními filmařskými postupy, za příklad můžeme uvést polomrtvou Sáru, jak ve svých červených šatech prochází mezi zrychleným davem lidí v tmavých oblecích, čím dál více roztřesený obraz, jako zobrazení Tyronovy zoufalosti a strachu o umírajícího kamaráda ve vězení, nebo kamera kroužící nad dvěma svíjejícími se těly milujícího se černého páru. Kdo neviděl, nedokáže si něco takového ani představit. Tyto scény navíc z celkového filmu nijak nevyčnívají a akorát ho činní nezapomenutelným.

Zvláštní kategorií je hudba, která je čirou substancí nejhorších pocitů, které v sobě člověk uschovává. Za všechno mluví ústřední melodie od Clinta Massela, která vám z hlavy nezmizí celé týdny.

Závěrem bych chtěl jen dodat, že udílení cen Oscar má u mě maximální vroubek za přehlížení tak grandiózního díla, jako je toto a do budoucna si ho budou žehlit hodně dlouho i když jim to bude asi jedno… Film můžu doporučit skutečně všem a skoro se i zaručit za to, že se bude líbit. Jako prevenční video je prakticky nenahraditelný a vydá za 500 stupidních protidrogových pořadů pro mladé, které nám pouštěli na škole.

PS: skromná rada: po dokoukání filmu mějte po ruce připraveného panáka něčeho silnějšího… skutečně se hodí ;-)

TIP: Viděli jste i Vy tento film? Podělte se v komentářích o Váš názor a přidejte vlastní bodové hodnocení!