Bloodrayne

Uwe Boll, dost svérázná postava filmového průmyslu. Jeho projekty prosluly vším možným, ale rozhodně ne kvalitou. Ale Bollovi to nevadí a vesele točí dál. Soustředí se na filmové adaptace herních předloh a vypouští do světa takové tituly, že se výjimečně na (nízkém) hodnocení shodnou jak diváci, tak kritici, což se jen tak nevidí. Po House of Dead a Alone in the Dark přichází Boll s Bloodrayne. Právě ta byla mým prvním setkáním s jeho prací, a tak jsem byl moc zvědavý, jestli i já budu skoro ublinkávat při sledování Bollových hrátek s filmem.

A nepozvracel jsem se a dokonce se mi ani příliš nebouřily žaludeční šťávy. Nebudu tvrdit, že Bloodrayne je povedené převedení herní předlohy na filmové plátno, ale myslím si, že její sledování vám příliš velké újmy nezpůsobí. Jsou ti sice tak velké díry ve scénáři, že tu vlastně ani žádný pořádný příběh není, dialogy jsou umělé, až bych se je nebál hodit do popelnice s nápisem „recyklovatelné plasty“, ale přesto jsem se příliš nenudil a dokonce se i místy bavil.

Děj tu opravdu nehraje primát, ale jakási snaha o jeho nastínění tu je. Na rozdíl od dvou dílů videoherní Bloodrayne, které se odehrávaly ve století dvacátém nás film zavede do 18. století, konkrétně do Rumunska. Vládce upírů Kagan (Ben Kingsley) se snaží získat tři talismany – srdce, oko a kost, které by z něj udělaly neomezeného vládce světa. To nehodlají připustit nejen vůdci odboje proti vampýrské hrozbě Sebastian (Matthew Davis), Vladimir (Michael Madsen) a Katarina (Michelle Rodriguez), ale také Kaganova dcera, dhampírka (z poloviny člověk, z poloviny upír) Rayne (Kristanna Loken), která jako malá viděla to, jak Kagan zabil její matku.

Scénáristka Guinevere Turner se zrovna nepředřela. Jednoduše se spolehla na principy fungující ve hrách – hrdinové dojdou na dané místo, získají požadovaný artefakt, pokračují dál. Je tu pár pokusů o zpestření – zrada, a také milostný vztah, který tu ale máme především proto, aby existoval racionální důvod pro prezentování (moc hezkého) poprsí Kristanny Loken.

Neukáže jen své „dudlíky“, ale role krvelačné Rayne jí docela sedla. Je atletická, působí drsně a divoce. Je hodně překvapivé, že se Bollovi po tom, co předvedl, daří získat pro své projekty herce tak zvučných jmen jako jen Ben Kingsley a další. Kdoví, co je vede k tomu stát se součástí už předem téměř jasného propadáku, ale v rámci možností se (jak kteří) docela snaží a jejich výkony patří k tomu nejlepšímu na Bloodrayne. Nejde o nic úžasného, ale také si nedělají až tak velkou ostudu.

Svou kvalitou mě překvapily bojové scény. Potřebovaly by sice lepšího choreografa, který bych jim vdechl svižnost a atraktivnost, ale příjemné je, že Boll nešetří umělou krví a brutality se rozhodně nebojí. Hlavy létají, životodárné tekutiny stříkají litry a litry, oči se vypichují, krky podřezávají. A dokonce vás ani nezaplaví pocit, že se film snaží zaujmout, alespoň bezúčelnou brutalitou, ale spíše že násilí využívá k budování temné atmosféry. A to mu jde docela dobře.

Klidně mohu prohlásit, že Bloodrayne není rozhodně to nejhorší, co jsem kdy viděl. Béčkovost z ní tryská horem dolem, děsivě strojené dialogy a absence zajímavého scénáře rozhodně Bollovi pověst nezlepšují, ale slušné triky, bojové scény a zajímavé obsazení kladně překvapí. Není to dobrý film, ale pokoj na psychiatrii si rezervovat nemusíte. Uvidíme, jak si Boll poradí s filmem podle hry Dungeon Siege. Trailer vypadá dobře. Ovšem myslím si, že i v případě, že by Boll natočil dobrý „biják“ (což ale není moc pravděpodobné), tak by stejně propadl.

TIP: Viděli jste i Vy tento film? Podělte se v komentářích o Váš názor a přidejte vlastní bodové hodnocení!